Dětem by mělo být smutno

Když začal v osmdesátých letech vycházet grafický román Maus, žánr komiksu upadal a většina lidí si s ním spojovala oddechové příběhy o superhrdinech, nikoli médium schopné zprostředkovat závážná témata a komplexní literárně­-výtvarné zážitky. Art Spiegelman si ovšem vybral námět, s nímž bylo třeba pracovat mimořádně citlivě: holokaust. Poté, co Spiegelman obdržel Pulitzerovu cenu, se jeho dílo v mnoha zemích stalo součástí povinné četby a pomohlo změnit pohled veřejnosti na žánr komiksu jako takový.

Komiks Žofi Z­-4515 (Sofia Z­-4515, 2006) vyšel v původním švédsko­-kalderašském znění více než dvacet let po Mausu, ale v mnoha ohledech se mu podobá. Také Gunilla Lundgrenová zpracovala téma holokaustu a rovněž čerpala z životního příběhu jedné přeživší. Podobně jako Spiegelmanovým komiksem procházejí jeho rozhovory s otcem, v Žofi Z­-4515 vypráví Sofia Taikonová o své minulosti vnoučatům. Sama Lundgrenová sice na rozdíl od Spiegelmana nemá k tématu holokaustu přímou, osobní vazbu, ale švédským Romům a jejich historii se ve své tvorbě věnuje dlouhodobě a ve spolupráci s nimi napsala už devět knih. Nakladatelství Kher její komiksovou biografii Žofi Z­-4515 vydalo v bilingvní podobě, a tak je vhodná pro české i romské čtenáře.

 

Přehlížená tragédie

Systematické vyhlazování Romů je spisovateli, akademiky i médii dlouhodobě přehlížené a podceňované téma. Západní Německo dokonce formálně uznalo genocidu Romů až v roce 1982. Nevíme, kolik Romů v Evropě před válkou žilo, a historikové nedokážou ani jednoznačně určit počet romských obětí holokaustu – odhady se pohybují od 220 tisíc až k milionu a půl. Zhruba 23 tisíc Romů přitom bylo vězněno v „cikánském táboře“ v Osvětimi, kam byla deportována i Sofia Taikonová se svou rodinou.

Sofia, romským jménem Žofi, před válkou prožívala šťastné dětství v Polsku. Její rodiče si vydělávali tradičními způsoby obživy – otec jako koňský handlíř, matka věštila lidem z ruky. Přestože se před nacisty nějakou dobu dokázali skrývat, v zimě 1942 rodinu objevili vojáci a deportovali je do Osvětimi. Taikonová ve svých vzpomínkách popisuje nepředstavitelné podoby dehumanizace. Nacisté postupně všem vězňům oholili hlavu. Žofi, která si tolik zakládala na svých dlouhých copech, přišla na řadu jako první – poté, co ji rodiče v noci ochránili před vojákem, který se ji pokusil znásilnit. Následně se identita vězňů redukovala jen na tetování na předloktí: „Od té doby už jsem nebyla dvanáctiletá Žofi Brzezińská. Stalo se ze mě pouhé číslo, 4515. zaregistrovaný cikánský vězeň v táboře.“

 

Lidé z masa a kostí

Více naděje obsahuje vyprávění o Žofiině útěku z tábora, o její záchraně švédským Červeným křížem, a především o tom, jak si po válce dokázala vybudovat normální život a rodinu. Sofia Taikonová si udržela pozitivní myšlení až do konce života. Nechtěla si připomínat svou minulost a opakovala, že „dětem by z toho vyprávění nemělo být smutno“. Proto nejraději vzpomínala na chvíle, kdy k sobě lidé projevili solidaritu, ať už v koncentračních táborech, nebo později v poválečném Švédsku.

Dá se ovšem s dětmi mluvit o hrůzách druhé světové války a genocidě takovým způsobem, aby jim nebylo smutno? S každým rokem klesá počet přeživších svědků a mladí lidé se vzdalují od této části své rodinné historie. Výčty čísel a odosobněné popisy přitom nemohou v člověku zanechat tak silný dojem jako příběhy jednotlivců, díky kterým si za historiografickými daty dokážeme představit skutečné lidi z masa a kostí. V tomto smyslu má Žofi Z­-4515 kromě narativního rozměru i rozměr edukativní. Sledujeme sice jen příběh Žofi a její rodiny, ten je však zasazený do širšího kontextu druhé světové války i romského holokaustu.

 

Výchozí bod

Kresba Amandy Erikssonové i jazyk, jejž ko­miks užívá, upomínají na způsob, jakým uvažuje malé dítě. Všechny postavy jsou nakresleny tučnou černou linkou bez vybarvení, mají téměř identické obličeje a nejvýrazněji je odlišují účesy a oblečení. V některých rámečcích pak zcela chybí pozadí nebo ho jen naznačují osamocené objekty v prostoru. Také řeč je naivní, prostá a zbavená vší expresivity i při popisu traumatických okamžiků, jako by se snažila vyjít vstříc dětskému čtenáři. Představa, že by vojáci o dívkách v koncentračním táboře mluvili s takovým taktem jako v komiksu, možná vyvolá cynický úsměv: „Tamta je pěkná. Dneska v noci ať přijde ke mně.“

Události, které se ve skutečném životě odehrály během více než sedmdesáti let, čtenáři proletí před očima na pouhých čtyřiceti stranách. Děj se v rychlém tempu přesouvá od jednoho období k druhému, aniž by se u kteréhokoliv zastavil na delší dobu a vylíčil ho dopodrobna. Žofi Z­-4515 sice má být komiksem určeným převážně dětem, ale dětská literatura ještě nemusí být zbavena vší komplexity. Sofia Taikonová nepochybně měla co sdělit, a proto by bývalo komiksovému vyprávění prospělo zpomalit, intenzivněji se věnovat některým etapám a nefiltrovat obsah tak striktně podle toho, co je nebo není vhodné pro mladší publikum.

Komiks v některých ohledech zprostředkovává vážná témata lépe jiná média: svou jasnou stylizací totiž vytváří nereálný časoprostor, kam nelidské a dnes už i nepředstavitelné hrůzy holokaustu zdánlivě zapadají snáz než do skutečného světa. Zatímco Maus se hemží antropomorfizovanými zvířaty, černobílé obrysy světa Žofi Z­-4515 stírají faktografické nejasnosti a neúplnost vzpomínky. Kombinace psaného slova a kreativní svobody výtvarného vyjádření často vede k nezaměnitelným, silným výsledkům. Žofi Z­-4515 je sice v mnohém povrchnější než řada jiných komiksů, zpracovává však velmi důležité téma a je dobrým výchozím bodem pro ty, kdo se chtějí něco dozvědět o romském holokaustu nebo o historii evropských Romů.

Autorka studuje filmovou vědu.

 

 

Texty na stranách 5–7 vznikly ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.

Gunilla Lundgrenová, Sofia Taikonová, Amanda Erikssonová: Žofi Z­-4515. Do češtiny přeložila Marie Voslářová, do romštiny Markéta Hajská a Iveta Kokyová. Kher, Praha 2022, 80 stran.