„Alenko, pojďte se mnou na gender, odpočineme si od těch našich chlapů,“ zvala mě na začátku dvoutisících let moje učitelka ruské literatury Miluše Zadražilová na přednášky do Centra genderových studií. Sama v té době na pražské rusistice vedla semináře o ženském psaní, pro které používala spojení „ženský rukopis“. Na jejich základě vydala také dva sborníky studentských prací o ženě v moderní ruské literatuře. Účastnila jsem se toho všeho bez zvláštního nadšení – spíš kvůli Miluši, která měla dar člověka strhnout, než ze zájmu o téma. Proč dělit a posuzovat literaturu podle pohlaví, říkala jsem si tenkrát. Bylo mi něco málo přes dvacet let a byla jsem si jistá, že v mužském světě obstojím, respektive, že svět se vůbec takhle nedělí. Miluši bylo kolem pětašedesáti a věděla o tom své.
Teď, když se ohlížím za těmi dvaceti lety, která uplynula od mých studií, k vlastnímu údivu zjišťuju, že jsem je bezděky vyplnila spoustou žen – překlady jejich textů i vlastními texty o nich. Začalo to Ljudmilou Ulickou, jejím Danielem Steinem, překladatelem, po kterém jsem sáhla na podzim 2006 s nedůvěrou a pocitem povinnosti, že bych měla znát i to, co v současném Rusku píší ženy. Pak se objevila Tamara Petkevičová a s ní Hella Frischerová nebo Chava Volovičová. A z lágrových autorek ještě Jekatěrina Olická. Potom Marija Stěpanovová, od níž to byl jenom kousek k Oksaně Vasjakinové. A nakonec Jevgenija Někrasovová, kterou jsem dlouho míjela, než mi ji nabídl český nakladatel.
Když o těch autorkách přemýšlím, dochází mi, že mnohem víc než pohlaví je spojuje způsob psaní. Snad jen Ulická, která jako by se věčně měřila s Tolstým či Pasternakem a tvářila se, že píše prostě o člověku, mi z té řady vypadává, i když ne tak docela. Způsob psaní, o kterém mluvím, je ženské psaní. Je to psaní, které existuje navzdory tomu, že by nemělo, které vzniká za letu, po troškách a potají. Zvenčí se zdá nepatřičné, uvnitř však naléhavě prosí o pozornost. Je tělesné – o těle vypráví a zároveň se skrze ně i rodí. Je drsné a dráždí. A samo sebe věčně zpochybňuje. Přibližně tak ho v sedmdesátých letech minulého století charakterizovaly francouzské teoretičky-feministky. A ačkoli texty mnou zmíněných autorek nejsou zdaleka tak radikální, čím dál tím víc je vnímám v tomto kontextu. Všechny mluví dlouho upozaďovaným hlasem – takovým, jakým nikdy nepromluví žádná vysněná Pasternakova Lara. Mluví i mým hlasem. Ženským hlasem.
Když jsem na internetu pátrala po tom, co se o ženském psaní píše česky, narazila jsem na prosincový rozhovor Renaty Kalenské se sedmi českými spisovatelkami. A vlastně on mě vyburcoval k této úvaze. Žádná ze zpovídaných autorek nechtěla mít s ženskou literaturou nic společného, pro všechny to byl brak a červená knihovna, žádná nenavrhla, pojďme se bavit o ženském psaní, když sousloví ženská literatura má tak pejorativní nádech. Všechny se tvářily, že píší prostě literaturu. Ale není to tak. Už jen kvůli klíči, na jehož základě si je novinářka vybrala. Dokud my samy budeme svůj hlas považovat za méněcenný, těžko můžeme očekávat, že ho někdo bude brát vážně. Můj hlas je ženský. Mé psaní taky. A doháním teď to, k čemu mě Miluše vedla už před dvaceti lety.