Rozsudek nad německou antifašistkou Linou E. vyvolal protesty v lipské čtvrti Connewitz a následné represe, při kterých policie stigmatizovala „levicový vzhled“. V kontextu rostoucích preferencí krajně pravicové Alternativy pro Německo ovšem budí pochyby i strategie německé radikální levice.
Jsou barikády v Connewitzu součástí společnosti spektáklu? Foto Libra 0810
Německým veřejným životem hýbe kauza kolem skupiny Antifa-Ost, v jejímž čele měla stát aktivistka Lina E. Ta byla 31. května 2023 saským Vrchním soudem v Drážďanech za údajné napadení několika neonacistů nepravomocně odsouzena na pět let nepodmíněně. Soud rozhodl na základě nepřímých důkazů. Argumentace obžaloby stála především na svědectví neonacistů a exkomunikovaného člena levicové scény. V mediálních narativech levicového listu Die Tageszeitung nebo liberálního Leipziger Zeitung se setkáme s pohledem na antifašisty jako oběti nespravedlnosti německé justice, jež je tradičně „slepá na pravé oko“. Tento výklad tvoří protipól k perspektivě představitelů represivního aparátu, pro něž jsou neonacističtí násilníci pouhými „názorovými odpůrci“. Svědčící neonacista Enrico Böhm je přitom osminásobný násilný recidivista a podle antifašistů měli i ostatní napadení co do činění s útoky mačetou na novináře nebo na těhotnou ženu afrického původu.
Monitoring vzhledu
Pocit křivdy vůči skupině východoněmeckých antifašistů vyvolal rozhořčení nejen v radikální levicové scéně, ale také v řadách mainstreamové levice a širší demokratické veřejnosti. Díky antifašistickému konsensu lipské demokratické levice se i přes represivní snahy policie podařilo zorganizovat protesty ve čtvrti Connewitz. Spolková policie totiž vyzvala společnost Nordwestbahn, aby poskytovala informace o cestujících „levicového vzhledu“. V policejní imaginaci se mělo jednat především o dredy, „alternativní“ vizáž, studenty nebo lidi připomínající ekology. Federální policie se k věci odmítla vyjádřit, ale železniční společnost se už omluvila. Právník Sven Adam označil seznam vlastností za absurdní, nebezpečný a diskriminační. Pro Tageszeitung uvedl, že se jedná o omezení rovnosti před zákonem a svobody shromažďování. Záminkou k rozehnání původní demonstrace se totiž staly zahalené tváře některých účastníků. Zakukleným účastníkem byl ale i sám státní zástupce, jenž k rozehnání vydal příkaz.
Policie navíc zakázala všechny demonstrace připravované radikálně levicovou organizací Prisma Leipzig, jež tvoří lokální součást hnutí Intervencionistická levice. Po potlačení protestů iniciativa Say It Out Loud nahlásila demonstraci proti omezování shromažďovacího práva na sobotu 3. června. I přes několikatisícovou účast byla akce rozehnána policií. Další demonstraci svolala v pondělí 5. června iniciativa Leipzig nimmt Platz, vedená „báječnou čtyřkou“ lipského levicového aktivismu, již tvoří Marco Böhmem a Juliana Nagel (poslanci zemského sněmu za Die Linke), Jürgen Kasek (městský radní za Bündnis / Die Grünen) a Irene Rudolph-Kokot (vůdkyně sociální demokracie v Lipsku). Na místě zazněla kritika postupu policie a německých úřadů, demonstrace ale proběhla pokojně, neboť agenda antifašismu byla legitimizována účastí místních politických celebrit.
Radikálové očima státu
Jak vlastně německá policie vidí radikálně levicovou scénu? Po militantních protestech proti zasedání G20 v Hamburku roku 2017 si spolkové Ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež vyžádalo výzkum dějin a současnosti radikální levice v Německu. Výsledkem spolupráce sociálních vědců a historiků je studie Von der KPD zu den Post-Autonomen (Od Komunistické strany Německa k postautonomům, 2021). Podle autorů v levicových sociálních hnutích dominují mladí lidé s vysokoškolským vzděláním a perspektivou atraktivní profesní dráhy. Hlavní výzkumnou otázkou je tedy příčina jejich hněvu. Mnohem zajímavější je ovšem debata o oprávněnosti pojmu „radikalismus“ v kontextu hnutí, jež bojují za ochranu životního prostředí a za práva žen, sexuálních minorit, uprchlíků nebo zvířat.
Podle historika a sociologa Marcela Boise byli komunisté výmarské éry masovým dělnickým hnutím s vlivem na kulturu, následně ale nepřekonali svou izolaci v důsledku stalinistického sektářství. Na tento izolacionismus navázala hnutí po roce 1968, jejichž sociální základnu, mentální nastavení a jazyk lze nejlépe shrnout metaforou „upířího hradu“ v pojetí kulturního teoretika Marka Fishera (viz A2 č. 8/2020). Odborník na extremismus Julian Schenke zase chápe antiburžoazní postoje aktivistů měšťanského původu jako vnitřní válku v rámci elity. Příslušnost mladých lidí ke scéně kolem squatu Rote Flora v Hamburku přitom vnímá jako přechodnou fázi ústící v jejich návrat ke své třídě ve zralém věku.
Všechny zmíněné charakteristiky platí dle politologa Toma Mannewitze také pro lipskou scénu kolem Prisma Leipzig a již zaniklého kolektivu Future Is Unwritten, který byl součástí koalice …ums Ganze!, hlásící se k postoperaistické odnoži „levého komunismu“. Společným rysem antiautoritářské mentality těchto lokálních scén má být „antidogmatismus“ a důraz na praxi, v důsledku čehož hnutí postrádá programové základy a jasnější představu „jiného světa“. Politické identity aktivistů jsou tak konstruovány pouze negativně skrze antifašismus, antirasismus, antikapitalismus atd. Specifikem lipské scény je pak ideologie Anti-Deutsche: nepřítelem je německý lid zatížený dědictvím nacismu.
Levice a spektákl
Filosof a sociolog Francesco Masci chápe prvomájové kravály v berlínském „Kreuzköllnu“ jako folklorní vyjádření fiktivní subjektivity autonomů, jejichž kulturalizovanou identitu vysvětluje jako následek porážky odborově organizovaného dělnictva během dlouhých sedmdesátých let. Ve své knize Die Ordnung herrscht in Berlin (V Berlíně vládne pořádek, 2014) se však vyhýbá churchillovskému schématu o mladých idealistech. Ve své jízlivé kritice německé mimoparlamentní levice totiž vychází z popisu nového typu moci pozdního kapitalismu – tím je kreativní průmysl, jehož evropským ohniskem je právě střed Berlína. Společnost spektáklu přitom jakoukoli subverzi snadno vstřebá a komercionalizuje. Masci odkazuje na rozhovor s jistou marketingovou expertkou pro Die Zeit, která interpretuje zapalování BMW a víkendové excesy v Berghainu jako „přidanou hodnotu“ divoké image Berlína, lákavou pro kosmopolitní kreativní třídu. Reklamní management vykořisťuje minulost města coby bašty komunistů a oázy kontrakulturní mládeže, zatímco dělnictvo i studenti jsou realitními firmami vytlačováni na okraj.
Stojí Lipsko se svou pověstí „malého Berlína“, šířenou „radikální levicí“ i kreativním průmyslem, mimo tento trend? Nejsou spektakulární barikády v Connewitzu a ideologie Anti-Deutsche nakonec součástí falešného obrazu města, který v důsledku posiluje preference krajně pravicové Alternativy pro Německo?
Autor je doktorand historie na FF UHK.