S odcházením mladých lidí do zahraničí se už několik dekád potýká řada zemí střední a východní Evropy. Jaké to je, když si expati dopřávají svou vlast jen v mikrodávkách? Přední maďarský spisovatel popisuje tento přístup na příkladu své dcery.
Nemůžeš být důsledný, když tvrdíš:
je to ušlechtilé, tohle je laciné, tamto cenné a tohle je šunt.
Sándor Márai
Nezadržel bys ji ani volským spřežením. Na Západ (ať už to znamená cokoliv) byla poháněna ohromnou silou a vykládala mi, že takhle to bylo vždycky. Barbaři se sunuli směrem na Řím, protože si mysleli, že tam to budou mít lepší. Jasně, říkal jsem si, a pak se přehnali přes Věčné město, až ho zlikvidovali, a teprve po mnoha staletích se Řím pokusila vzkřísit renesance: divoké vražedné hordy začalo trápit špatné svědomí. Ale podpořil jsem ji, částečně ze sobeckých důvodů, neboť jsem chtěl zjistit, zda je schopná ve Francii nebo kdekoliv žít, aniž by se poddala pocitům emigrantů. Vážně jsem si nemohl přát, aby se mi z dcery stala emigrantka.
V emigraci se z každého stane to, čím skutečně je. Setřese ze sebe všechno zbytečné. Sándor Márai si velmi rychle uvědomil, že tohle nesmlouvavé zjištění sedí i na něj. Maďarský spisovatel sedí na ohromném jevišti …
