Sledovat, jak hoří svět

Když jsem přijel studovat do Santiaga de Chile, divil jsem se, proč se jedna z nejdůležitějších ulic, spojující centrum s bohatými čtvrtěmi na úpatí And, jmenuje Třída 11. září. Že by si tu připomínali útoky na Světové obchodní centrum? Pak mi došlo, že jde o datum Pinochetova vojenského státního převratu a počátku diktatury v roce 1973. A že se tak ulice nejmenuje na památku obětí puče, ale na jeho počest. Tehdy se psal rok 2013, třetí dekáda návratu k demokracii, a země se chystala na čtyřicáté výročí převratu. Ulici nakonec stihli přejmenovat, protože už to i velké části mocných přišlo trapné, ale přízrak 11. září se nad Chile, a nejen tam, vznáší dál. Dědici tehdejších událostí jsme víc, než si myslíme. „Někdy mám pocit, že nás jedenácté září chce zkrotit,“ napsal v jednom pozdním, posmrtně vydaném eseji Roberto Bolaño; „fatální pocit, že nás jedenácté září nenávratně ovládlo.“ Ale v jakém smyslu? Odpověď nebude jednoduchá a nejspíš ani úplná, ale přesto se o ni pokusím.

Otázka zla

Bolaño byl spisovatel stěží opakovatelného rozmachu. Jeho dva velké romány, které mu několik let po smrti vynesly slávu i za hranicemi španělskojazyčného světa – Divocí detektivové (1998, česky 2008) a 2666 (2004, česky 2012) –, mají dohromady zhruba dva tisíce stránek, stovky fiktivních i „reálných“ postav, desítky vypravěčů a odehrávají se v rozmezí několika desetiletí v Mexiku, Chile, Španělsku, Francii, Británii, Itálii, Německu, Rumunsku, na Ukrajině, v Rusku a několika dalších zemích. Mísí se v nich celý rejstřík stylů, ně­­které události mají více verzí, souvislosti mezi částmi jsou často nezjevné, stejně jako hranice mezi snem a (fiktivní) skutečností. Ne­ustále se v nich citují, komentují, zatracují či vyzdvihují skuteční i smyšlení spisovatelé a jejich literární díla. Celá tahle textová masa, která pochopitelně fascinuje literární akademiky, ale díky svému stylu a vypravěčskému nasazení si získala i miliony neakademických čtenářů, působí jako bující, nehierarchická postmoderní struktura, ve které nemá ­smysl hledat pevný bod. K tomu přispívá i všudypřítomný motiv pátrání – ať už detektivního, literárního, nebo existenciálního –, které ale skoro nikdy nevede tam, kam by mělo. Jako by tu šlo hlavně o zprostředkování prožitku plnosti světa, který přitom sestává především z absencí: nezvěstných přátel, navždy opuštěných domovů, neidentifikovaných mrtvol, zmizelých básnířek, ztracených iluzí a koneckonců i materiální nouze. Z takové perspektivy se Pinochetův puč, který je v obou románech sotva zmíněn, jeví jen jako další násilná epizoda kdesi na okraji světa. A přesto i tato dvě díla svým způsobem ovládá.

O Bolañovi bylo už na tisíc způsobů napsáno, že ve svých dílech zkoumá či ohledává kořeny a podoby zla. Funguje to i jako marketingová nálepka, a vlastně je i relativně výstižná. Ať už jde o hrůzy druhé světové války, spisovatele oddané různým formám fašismu, sadistické násilníky, nebo vraždy žen v Mexiku, zlo tu vyplouvá na povrch neustále. Vyřešit otázku zla samozřejmě literatura nedokáže, ale může ji nově položit, buď skrze příběh, nebo explicitně jako v jedné často citované promluvě z Divokých detektivů: „Belano, řekl jsem mu, jádro problému je v tom, jestli je zlo (…) náhodné, nebo má příčinu. Pokud má příčinu, je sice těžké je přemoci, ale ta možnost existuje, něco jako zápas dvou boxerů stejné váhy. Zato pokud je náhodné, jsme v prdeli.“ Když citát vrátíme zpátky do kontextu, uvidíme, že v románu s převážně mexickými postavami říká tato slova Chilan Chilanovi – bývalý detektiv Abel Romero je adresuje Bolañovu vypravěčskému alter egu Arturu Belanovi. A především: replika zazní 11. září 1983 v jedné pařížské kavárně, kde se sešla parta exulantů, „masochistických Chilanů“, aby si připomněla „to neblahé výročí“. Celá podkapitola má sotva dvacet řádků. Ale samotný puč taky trval jen krátce.

Dante se vrací z Pekla

Co znamená být Chilan? I já si před svým návratem myslel, že už jím skoro jsem – trauma z násilně ukončeného pokusu o demokratický socialismus jsem si za rok stačil osvojit docela úspěšně. Bolaño se v Chile narodil, rodina se ale často stěhovala nejdřív v rámci země, a když bylo Robertovi patnáct, zakotvila v hlavním městě Mexika. Právě tam Bolaño prožil formativní léta (včetně násilného potlačení studentského hnutí v roce 1968) a v rodné zemi už do konce života strávil jen několik měsíců. Od sklonku sedmdesátých let až do smrti v roce 2003 žil v Katalánsku. Považoval se za Latinoameričana, případně novinářům odpovídal ve smyslu: „Budiž, jsem Chilan, ale zdaleka nejen to…“ Jeho vztah k Chile a chilské literatuře by přitom vydal na několik knih – často hovořil zejména o chilské poezii, pro řadu autorů měl uznání, v hodnocení některých si občas i protiřečil, leckdy se ale vyjadřoval kriticky až jízlivě, jako „káleč do vlastního hnízda“, které už nechtěl považovat za vlastní.

Dvacetiletý Arturo Belano z Divokých detektivů je ale pořád ještě v první řadě Chilan, i když žije v mexické metropoli, a stojí za povšimnutí, jak se v knize s touto informací pracuje. Vypravěč García Madero, mladý básník čerstvě přijatý do skupiny „žaludečních realistů“, Belanův původ zpočátku nezná, a když mezi kamarády řekne, že by mohl být třeba z Yucatánu, vysmějí se mu. Ve stejném deníkovém zápisu, v němž se García Madero doví, že Belano je Chilan, který se „vrátil do Chile a po puči zase přifrčel do Mexika“, navíc přichází další zasvěcení, tentokrát milostné („Tak jsem se za méně než deset minut dozvěděl, kde má žena klitoris a jak je třeba ho masírovat nebo hladit nebo mačkat, tedy stále v mezích něhy“). Od další vypravěčky, „matky mexických básníků“ Auxilio Lacouture, jejíž příběh Bolaño rozvedl v samostatné novele Amulet (1999, česky 2020), zase víme, jak byl Belano „pyšný, že v jeho dalekém Chile vyhrál volby Salvador Allende“ a že „v roce 1973 se rozhodl vrátit domů dělat revoluci“.

O své osudové cestě do Chile toho Bolaño nikdy neřekl o moc víc, než co najdeme v jeho knihách. Na letadlo neměl, takže cestoval po souši, a překonal tak zhruba stejnou vzdálenost jako z Prahy do Pekingu. Do Santiaga dorazil pár týdnů před pučem. Nevíme, jak přesně chtěl socialistický projekt podpořit, ale nestihl to. Jedenáctého září se přihlásil do jakési pouliční hlídky, což vyústilo v absurdní zážitek, protože po ulici nikdo nechodil. Přesunul se za příbuznými na jih Chile. V listopadu byl na osm dní zadržen, ale vyvázl, zřejmě díky bývalým spolužákům. V lednu 1974 ze země odjel. Totéž udělal románový Arturo Belano. „A když se vrátil, už to nebyl on,“ vypráví Auxilio, „jako by byl Dante a právě se vrátil z Pekla, co Dante, jako by byl sám Vergilius, takový to býval citlivý chlapec, začal kouřit marihuanu řečenou tráva a kšeftovat s látkami, které si radši ani nepředstavuju.“

Přízraky letadel

Souvislosti některých Bolañových textů s 11. zá­­řím 1973 jsou nenápadné a usuzovat na ně můžeme spíš z ostatních děl. V prvním známějším románu Třetí říše (2010, česky 2013) slovo Chile vůbec nezazní. Úsporný děj se odehrává na katalánském pobřeží Costa Brava, kam přijel koncem léta mladý Němec Udo Berger, který většinu času tráví v hotelovém pokoji zdokonalováním a pak i hraním své válečné deskovky s názvem Třetí říše. Udo nepřekvapivě hraje za Německo. Kdo je ale jeho tajemný protihráč Škvarek, místní správce šlapadel, přezdívaný podle svých popálenin? Text sugeruje, že na jeho původu záleží, ale zjištění se za čím dál zlověstnější atmosféry neustále odkládá a přesně se to nedovíme: je prý Jihoameričan a správci hotelu připomíná Atahualpu, posledního vládce incké říše. Popáleniny ale mohou odkazovat i na oběti pinochetovských mučíren – zvlášť když vezmeme v úvahu deníkový zápis z 11. září, tedy ze dne, kdy Pinochetovi pučisté bombardovali prezidentský palác. Nad hotelem totiž krouží letadlo. „Nejasně, jako ve snu jsem pochopil, že dopoledne jedenáctého září se odehraje nad hotelem, někde ve výšce křídel cesny, a my, kteří se nacházíme toho rána dole pod ním (…) jsme jaksi odsouzeni k tomu, že budeme pochodovat tmou.“ Zároveň se však slaví Den Katalánska a je na čtenáři, co si z celého výjevu vezme.

Pak jsou tu ale dvě novely, které se odehrávají v Chile téměř kompletně a puč v nich představuje ústřední událost. Obě rozpracovávají další z bolañovských témat, vztah literatury a zla, anebo obecněji kultury či civilizace a barbarství. První z nich, Vzdálená hvězda (1996, česky 2017), je rozšířenou variací posledního „slovníkového hesla“ knihy Nacistická literatura v Americe (1996, česky 2011), které zároveň narušuje předchozí hru na slovník spisovatelů tím, že do textu vstupuje sám autor, tentokrát pod svým jménem: opět je tu chilský exulant Abel Romero, v tomto případě zpátky v roli detektiva, který na závěr prohlásí: „Dávej na sebe pozor, Bolaño.“ V tomto dvakrát zpracovaném příběhu se chilský básník (a jak záhy zjistíme, také sadistický vrah) Carlos Ramírez Hoffman, respektive Carlos Wieder, může díky nástupu diktatury stát čímsi jako ultrapravicovým avantgardistou: své fašistické básně totiž píše letadlem na oblohu a současně uspořádá výstavu, kde jsou k vidění fotografie mrtvol jeho obětí, mezi nimi i básnířek z levicových literárních dílen z doby těsně před pučem.

Noční můra o Nerudovi

Novela Chilské nokturno (2000, česky 2005), možná nejpůsobivější z Bolañových „menších“ knih, se od ostatních liší svou sevřeností. Formálně vzato sestává z pouhých dvou odstavců: první má asi sto dvacet stran, druhý tvoří jen věta „A pak se rozpoutá průtrž sraček“. V tom předešlém si umírající chilský kněz a literární kritik vybavuje v několika obrazech celý svůj život: věřil v jakousi nespecifikovanou civilizovanost, která mu jako katolíkovi dovolovala kladně hodnotit i díla ateistů a komunistů, třeba Pabla Nerudy. Jeho jalová úcta k literatuře ale propadne zlu nejpozději ve chvíli, kdy ho nastoupivší junta povolá, aby několika generálům včetně Pinocheta přednášel základy marxismu, protože strůjci diktatury chtějí znát své nepřátele. Pinochet si knihomola v sutaně podmaní už tím, že napsal tři knihy, jakkoli jeho verze „civilizovanosti“ má za následek, že velká část levicových spisovatelů je tou dobou už v exilu, v koncentráku nebo po smrti.

Ve Vzdálené hvězdě a Chilském nokturnu má Bolaño blízko ke ztotožnění zla s politickým aktem, jímž byl puč z 11. září, respektive s celým politickým směrem, jenž za ním stál a který ho dodnes obhajuje. Zároveň ale takový krok neučinil – zlo tu vždy leží hlouběji a vystupuje i skrze literaturu a kulturu. Pokud by takový krok udělal, zpronevěřil by se svému literárnímu projektu, stal by se „nerudovcem“, jak zní označení z jedné povídky ze svazku Putas asesinas (Vraždící kurvy, 2001), kde se opět vrací ke své mladické cestě do Chile. Neruda, o kterém se Bolañovi v povídce zdají noční můry, neváhal ztotožnit zlo například s imperialismem Spojených států, a třebaže v rámci jeho obžaloby ve Velikém zpěvu (1950, česky 1978) dokázal napsat i skvělé verše (třeba některé pasáže o amerických korporacích, jež podporovaly vojenské převraty v zemích, kde působily), celkově tím svému dílu neprospěl, zvlášť když proti zlu postavil dobro v podobě komunistického hnutí se Stalinem v čele. Bolaño ale proti vítěznému pinochetismu neměl co postavit: levice hodná svého jména se chilským fiaskem vyčerpala. Do Mexika už se z Chile vrátil někdo jiný. „Byli Chilané mé generace stateční? Ano, byli stateční,“ píše se v citované povídce, ale dopadli jako španělští republikáni. Co dělat? Možná že za Bolañovým dílem stojí rozhodnutí přijmout porážku, ale ne perspektivu oběti.

Příběh porážky

Když jsem dorazil do Chile, teprve jsem s Bolañem začínal a o jeho mladické cestě do rodné země jsem nevěděl. U řídkého chilského piva mi o ní pak vyprávěla Júlia Morena Costa, brazilská doktorandka, kterou jsem potkal na univerzitě. Po letech mě napadlo zapátrat po tom, co asi dělá – některá pátrání jsou dnes jednodušší než v Bolañových knihách, které co do technologií končí u e­-mailů v románu 2666 –, a zjistil jsem, že letos vydala o Bolañovi monografii. Mimo jiné v ní konstatuje, že události spojené s 11. zářím 1973 jsou nějakým způsobem přítomné ve všech Bolañových románech a novelách, jedinou výjimku tvoří próza La novelita lumpen (Lumpenrománek, 2002; slovensky 2016), která se odehrává v Římě. Júlia svou knihu s podtitulem „Literární projekt Roberta Bolaña“ nazvala Estética do fracasso – Estetika ztroskotání. Výstižný název naznačuje, co už čtenář nejspíš tuší: totiž že za touto estetikou stojí ztroskotání politické.

Co se vlastně stalo v Chile? Socialista Salvador Allende, který kandidoval na prezidenta od roku 1952, v roce 1970 konečně vyhrál volby jako kandidát levicové koalice Lidová jednota. Začal euforický proces přechodu k socialismu, který zachovával demokracii a odehrával se v mezích platné ústavy. Země neměla zamířit do sféry sovětského vlivu a připojila se k Hnutí nezúčastněných zemí. Vláda znárodňovala těžbu nerostného bohatství, na níž je země dodnes finančně závislá, spouštěla sociální programy, zpřístupňovala vzdělání chudším vrstvám. Současně v zemi probíhalo kulturní vzepětí a některé písně vzniklé na podporu Lidové jednoty nejenže po letech nepůsobí trapně, ale dávno přerostly svůj původní kontext (třeba El pueblo unido jamás será vencido – Sjednocený lid nelze porazit). Jenže lid zas tak sjednocený nebyl a porážka přišla po třech letech, částečně následkem podceněných vnitřních problémů, částečně vinou studenoválečnických intervencí CIA.

Okamžitě po puči začaly represe. Junta rozpustila parlament, zavedla cenzuru, vyhlásila výjimečný stav a noční zákaz vycházení. Představitelé levice – od politiků a aktivistů po básníky – byli zatýkáni, vězněni, mučeni, zabíjeni. Mrtví se počítali na tisíce, perzekvovaní na desetitisíce, exulanti na statisíce. Zároveň se Chile stalo světovým průkopníkem v zavádění neoliberalismu: vojenská vláda si nechala radit od Miltona Friedmana a jeho žáků, takzvaných Chicago Boys, a deregulovala a privatizovala, co se dalo. Výsledkem je mimo jiné to, že vysokoškolské vzdělání v Chile dodnes patří k nejdražším na světě.

Psát poezii po Chile

Taková porážka by byla dostatečně hořká sama o sobě. Dění v Chile ale mělo od šedesátých let i geopolitický rozměr – rozdrcení chilského pokusu o spravedlivou společnost v roce 1973 znamenalo zhroucení naděje pro mnohé z těch, kterým ještě po evropských (ale i mexických) událostech roku 1968 nějaká zbývala. Na horizontu revoluční levice nezůstalo skoro nic: Che Guevara ležel v hrobě kdesi v Bolívii, kubánská revoluce, ke které se upínalo tolik slavných jmen, už v té době upadla do represí a závislosti na Sovětském svazu, zapouzdřeném v brežněvismu. Jen v malé a periferní Nikaragui se ještě v roce 1979 podařilo sandinistům svrhnout pravicovou diktaturu Somozů a provést tak poslední socia­listickou revoluci (která však časem zdegenerovala v represivní režim). Z obzoru tudíž zmizela samotná možnost revoluce a sociální utopie. Západoevropští levičáci z toho měli těžkou hlavu, ale ti latinskoameričtí pro vidinu spravedlivé společnosti hynuli po tisících. „Celá Latinská Amerika je posetá kostmi těchto zapomenutých mladých lidí,“ řekl Bolaño při přebírání literární ceny v Caracasu. Sám přitom mohl být jedním z nich.

Chilské politické ztroskotání bylo exemplární a zároveň definitivní – tedy alespoň pro Bolaña. Po něm už celý svůj zápal napřel do literatury, zpočátku hlavně do poezie. „Snili jsme o utopii a probudili se s křikem,“ píše se v prvním manifestu Bolañovy básnické skupiny infrarealistů z roku 1976. Ať už to bylo s psaním poezie po Osvětimi jakkoliv, po Chile jako by se nedalo dělat nic jiného než psát básně, povídky a nakonec i tisícistránkové romány, případně podnikat literární útoky a doporučovat chilským spisovatelům, ať rok vůbec nepíšou a pořádně si přečtou Nicanora Parru. Jako by oddanost literatuře byla způsob, jak uniknout levicové melancholii, o které v souvislosti s utrpěnými porážkami levice psal Enzo Traverso. Ale i když jsou Bolañovy prózy tak energické a plné originální obraznosti a humoru, často se v nich ozývá elegický podtón spojený právě s politickým ztroskotáním.

Postchilskou perspektivu ztracených utopií potom můžeme vztáhnout i na Divoké detektivy s jejich neukotveným světoběžnictvím a marným pátráním, stejně jako na román 2666 (i v něm mimochodem vystupuje chilský exulant: čím dál podivínštější profesor filosofie Amalfitano). Svět připravený o horizont společenské změny popisuje nejobludnější díl knihy – tři sta stran, na nichž se s protokolárními podrobnostmi zaznamenávají desítky vražd žen a dívek ve městě Santa Teresa na severní hranici Mexika. Je to svět neoliberalismu v jeho periferní podobě: oběti většinou pracují v montovnách, kde levnou prací zajišťují levné výrobky pro americký trh, dostávají výpověď za organizování odborů a domů chodí kolem toxických skládek nebo ulicemi bez veřejného osvětlení. Narcos mezitím provozují svůj byznys a městem proudí migranti z jihu v zoufalé snaze dostat se do USA. Zatímco umírají další ženy, média se zajímají o případ kálení v místním kostele a znavení vyšetřovatelé nejsou schopní na nic přijít. Především ale celá nálož zmaru nikam nesměřuje – při čtení máme dojem, že změna není možná. V posledním odstavci zazní pár údajů o další vraždě a pak už se jen konstatuje, že „případ se stejně jako ten předchozí uzavřel po třech dnech nijak horlivého vyšetřování. Vánoce se v Santa Terese slavily obvyklým způsobem. Stavěly se betlémy, rozdávaly se dárky, pila se tequila a pivo.“ Jakákoli revoluce je to poslední, co by tu člověku přišlo na mysl. Euforie chilské Lidové jednoty jako by se udála na jiné planetě. Ale možná právě o to tu jde.

To nové, co tu bylo vždycky

Pár týdnů před čtyřicátým výročím puče jsem v Santiagu zašel na literární čtení. Vystoupilo několik starších básníků perzekvovaných za diktatury, nejspíš mezi nimi byl i Floridor Pérez, ale už si nejsem jistý. Decentní sentiment jsem byl schopný sdílet, jenže pak se stalo něco, co ho vystřelilo do absurdních výšin. Na pódiu se objevil herec, začal se převlékat a líčit, vlasy si sčesal dozadu, nalepil si prošedivělý knírek, nasadil brýle s tlustými černými obroučkami, navlékl si prezidentskou šerpu – a najednou před námi stálo simulakrum Salvadora Allendeho, jež začalo odříkávat jakýsi dávný proslov. Allendeho si vážím dodnes, vězněných básníků taky (ti ostatně dost možná o nic podobného nestáli), ale pochopil jsem, že politický kýč umíme nejen my Češi s Václavem Havlem.

Zkusil jsem si představit, že by v místnosti seděl Bolaño, který by tehdy slavil šedesátiny, ale nešlo to. Politickému sentimentu se bránil nejspíš i proto, že k němu měl předpoklady. „Všechno, co jsem napsal, je totiž do značné míry milostným dopisem, anebo spíš dopisem na rozloučenou mé vlastní generaci,“ řekl v roce 1999 v Caracasu; „nám, kteří jsme se narodili v padesátých letech a v rozhodujícím okamžiku jsme se rozhodli bojovat a dát to málo, co jsme měli, anebo bohatství, které jsme měli – své mládí –, za věc, která nám tehdy připadala jako ta nejušlechtilejší na světě a v jistém smyslu taková i byla, ale ve skutečnosti nebyla.“ Bojovali prý „za ideu, která už byla padesát let mrtvá“. Jenže v Chile nešlo o totéž, o co šlo v Říjnové revoluci. Ne že by mnoha latinskoamerickým bojům nebyl vlastní určitý ideologický anachronismus, ale Bolaño jako by tu podléhal (neo)liberální hegemonii, která ahistoricky hází do jednoho pytle všechno, co by ji mohlo ohrozit, ať už v minulosti, nebo v budoucnosti. Spisovatelovo vrcholné období ostatně spadá do poslední dekády 20. století, která zkoušela sebe samu přesvědčit o konci dějin. A Bolaño jako by této tezi neodporoval, jen ji zbavil optimistického vyznění a ukázal její rub: dějiny jako by skončily i v Santa Terese, kde budou dál umírat ženy, růst montovny, živořit migranti a bude se pít tequila a pivo.

V jednom z posledních rozhovorů Bolaño říká, že osobně je levičák naprosto, kdežto v literatuře vůbec. To ale neznamená, že by mezi způsoby četby jeho díla měly chybět ty politické. Můžou nám pomoct s nahlédnutím situace, která je ještě pořád naše. Liberální hegemonie vylučující zásadnější změnu se sice drolí, ale budoucnost, která se ztratila v sérii porážek, včetně té chilské před padesáti lety, se na obzor nevrátila – leda ve smyslu čím dál palčivěji pociťované absence.

„Zdálo se mi, že nastává konec Země,“ píše Bolaño v jedné básni v próze, kterou tvoří série sedmapadesáti snů. „A že jediná lidská bytost, která zánik pozoruje, je Franz Kafka. Na nebi zápasili Titáni na život a na smrt. Z kovaného železného křesla v newyorském parku Kafka sledoval, jak hoří svět.“ I my můžeme mít při četbě Bolañových knih pocit, jako bychom z křesla pozorovali hořící svět – a zároveň se při tom dobře bavit. Na jiném místě se ale dočteme, že „Kafka pochopil, že cestování, sex a knihy jsou cesty, které nikam nevedou, ale po kterých je potřeba se vydat a ztratit se, aby se člověk znovu našel, nebo aby našel něco, cokoli, knihu, gesto, ztracený objekt, aby našel cokoli, s trochou štěstí třeba i metodu: to nové, co tu bylo vždycky“. Kdoví, možná to platí i o knihách Roberta Bolaña, a snad nejen v literárním, ale i politickém smyslu. Možná nikam nevedou, ale je potřeba si jimi projít.