Básnířka Jaroslava Oválská je společným plodem Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska, ovšem navzdory své nehmotné podstatě je velmi zemitá a živelná. Hravé verše se díky potměšilé autorské hře hroutí samy do sebe a v absurdních pointách i naivních rýmech probublává svrchovaná trapnost: „My tu máme prima partu / s dobrou, symfonickou básní na rtu.“
* * *
co ho medle nadnáší?“
Jedva se tak pilot zeptá,
leží v troskách na kaši.
Viděla jsem to jdouc kolem,
báseň o tom složila.
Jsem fakt blbá jako Golem,
kéž bych radši nežila.
Druhdy kráčím po nábřeží,
cos v hlubinu se potápí:
„Zdalipak se, kapitáne,
posádka ti pochlapí?“
Když šel parník ke dnu,
vzývám: Dělej něco, Jarčo!
Bublalo to na hladině, pýtalo sa: Na čo?
* * *
Člověk, čovek a čoek něco.
Ale co?
Třeba šli na procházku.
A ve Stromovce uviděli vor.
A vorovali a vorovali až do Afriky.
Z podpalubí bylo slyšet chrápání.
A prapodivné ryky.
Jenže …
