„Hypertextový román” polské spisovatelky Marty Dzido se prostřednictvím promluv tří žen-matrjošek – babičky, dcery a vnučky – vztahuje k tématům, jako je stárnutí, výchova nebo láska. Fragmentární text ironizuje okřídlená rčení o mateřství a zrcadlí deziluzi starých žen i feministická východiska probematizující bezpodmínečnou péči.
Změnila jsem skupenství, stala jsem se velkým a křehkým vejcem. Buclatou ruskou panenkou, která má v sobě druhou takovou, jenomže menší, a v ní ještě menší, ještě menší a tak dále a tak dále, všechny úplně stejné. Matrjoška. Ta největší je vnuččina babička, druhá největší babiččina dcera, třetí jsem já – čili matčina dcera, babiččina vnučka a zanedlouho matka.
Mami, budeš babička. Já? Babička? Tak rychle? Jsem ještě mladá. Tolik života přede mnou. Konečně svobodná, nezávislá, sebe-vědomá, čerstvě po terapii, která skončila s pozitivním výsledkem. Obnovená, zrestaurovaná, připravená k činu. A ty chceš, abych začala vařit, servírovat a krmit… Vnoučata jsou hladová. Otevírají doširoka zobáčky a piští, ale nechutná jim ani to, ani ono. Pořád dokola žerou jenom chipsy, popcorn a kindrpřekvapení, babi, kup mi maxi king a gumový medvídky. Já a babička? Nikdy. Především se ty, miláčku, staneš matkou a tvůj manžel otcem. Takhle o tom přemýšlej. Matka má povinnosti, …
