I v krátké povídce se může uzavřít dlouhá historie – tak jako v následujícím textu předního kolumbijského spisovatele. Pravidelné obědy u matky v domově důchodců a listování v rodinném albu jsou uklidňujícím rituálem, dokud ovšem nedojde ke zdánlivě banálnímu omylu.
Každý čtvrtek obědvám se svou matkou. Už dlouho žije v domově důchodců, kde má malý byt. Čtvrtek co čtvrtek, ať prší nebo svítí slunce, přicházím krátce po poledni a nejdřív si chvíli povídáme. V jednu se posadíme do jídelního kouta, k úzkému stolku u okna s výhledem do dvora. Jsem jediný host, ale ona pokaždé prostře stůl, jako by měl přijít bůhví kdo: bílý ubrus, vyšívané ubrousky z bílého plátna, stříbrné příbory, sklenice z broušeného skla, dvě malé na víno a dvě velké, vždy naplněné vodou s ledem. Nádobí z českého porcelánu, se zlacenými okraji a s monogramem Paláce, je to nejlepší, které má (ostatní, pro každodenní provoz, je z plastu). Používá ho jen ve čtvrtek, kdy přicházím já, a kdyby pozvaných bylo víc, použít by ho nemohla, skoro všechny kousky se totiž porozbíjely a sotva jich zbývá dost pro dva stolovníky.
Jídelní lístek sestavuje matka od úterka a telefonicky objednává suroviny; pokud je potřeba nechat uležet maso nebo něco předem naložit do marinády, pustí se …
