„Budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy,“ prohlásila ředitelka Národní galerie Alicja Knast v novoroční anketě Lidových novin. Sociální sítě se okamžitě začaly plnit vtípky: „Která bývalá česká kolonie je vaše nejoblíbenější?“ Škoda, že humanitní vzdělání necháváme zajít na úbytě, jinak bychom věděli, že „mít kolonie“ je jen jeden, byť nejvýraznější projev koloniálních vztahů. Jak napsal Pavel Barša v eseji Nulový stupeň dekolonizace, „podílíme-li se nyní na obrovských výhodách, které západní Evropě přinesla staletí přímé i nepřímé nadvlády nad neevropským obyvatelstvem, nemůžeme se vyhnout závazkům vůči němu“. Anebo patříme na Západ jen podle potřeby, i když jakožto součást Evropské unie sdílíme prostřednictvím jedné francouzské kolonie hranici se Surinamem a Brazílií? Řešit kolonialismus ale znamená také ujasňovat si vlastní pozici, která se podstatně liší třeba od té francouzské – už proto, že my Východoevropané jsme koloniální vztahy poznali z obou stran. A svým způsobem je poznáváme dodnes. Když loni přijel Emmanuel Macron do Bratislavy – „až do Bratislavy“, jak napsal na twitteru, jako by se vypravil někam do Francouzské Guyany – na summit bezpečnostního think tanku Globsec, připomněl, že před dvaceti lety „naše Unie otevřela dveře Slovensku a dalším zemím“ (ó, děkujeme). Slovensko pak už zmínil jen jednou (Francii osmkrát, včetně „změn ve francouzské přítomnosti v Africe“), zato ale citoval Kunderovu tezi o „uneseném Západu“. Asi mu nikdo neřekl, že Kunderu Slovensko nezajímalo a Československu říkal Čechy. Kolonialismus má zkrátka spoustu podob – a spolu s ním i naše koloniální současnost.