Umění je terapie společnosti

Za spouštěč své tranzice jste označila dění kolem studentské iniciativy Nemusíš to vydržet, která se bránila sexismu a zneužívání moci ze strany pedagogického sboru na DAMU a JAMU. Co přesně vás tolik zasáhlo?

Že byla ta iniciativa skutečně poslední kapkou, která ve mně odstartovala tranzici a dovedla ji ke coming outu, jsem si uvědomila až zpětně díky terapii. Zasáhla mě performance studentek, které popisovaly toxické prostředí DAMU, hlavně činohry a scénografie, vyvolalo to ve mně pocity, které jsem sama kdysi na škole zažívala. ­Zareagovala jsem na to až fyzicky. Najednou všechno vyhřezlo ven, vyvalil se ze mě hnus a frustrace z potlačované identity i z toho, v jakém prostředí jsem v tu dobu pracovala. Došlo mi, že jsem DAMU vlastně vnímala jako žena. Vybavil se mi šovinismus, sexismus i taková ta ruská výchova, bránění jakýmkoli změnám. Ta první reakce byla naprosto spontánní a sama jsem ji zprvu nechápala. Byť jsem si uvědomovala, že svým přístupem své karié­ře podřezávám větev a že vrážím kudlu do zad svému nadřízenému… Ale jsem ráda, že jsem to udělala, protože mě to dovedlo ke svobodnějšímu, čistšímu životu. Kdybych dál vrůstala do sítí té mafiánské divadelní rodinky, která si hlídá svá dobrá bydla a brzdí přirozený vývoj divadla, tak bych se v tom nejspíš udusila.

V jednom rozhovoru jste řekla, že divadelní prostředí považujete za hodně konzervativní. Ale to, co popisujete, podle mého není specifické pro divadlo, objevuje se to všude, kde je přítomna nějaká podoba moci. Ať je to ve školství, v politice nebo v podnikání…

Ale ryba smrdí od hlavy. Dělají to konkrétní lidé, zvlášť na takhle malinkém písečku. Je potřeba vyvětrat systém. To se na DAMU podařilo třeba tím, že už tam nikdo nebude moct vést katedru dvacet let. A je potřeba důkladně se zamyslet, zvlášť po pandemii, jak má dnes fungovat divadlo – jak vypadá divadelní síť, jak se rozdělují peníze. A to všechno můžou ovlivnit lidé na nejvyšších postech divadelního světa. Já jsem bohužel na těchhle místech viděla spíše lidi, kterým jde o moc, peníze, kariéru, a nikoli o divadlo.

Mám zkušenost, že lidé s velkým egem, kterým jde právě o moc a peníze, jsou nesmírně výkonní, ale takovým tím stylem buldozeru, který likviduje životaschopnost prostředí kolem nich. Je to tenhle typ destrukce?

V našem profesionálním divadelním světě je to takové zatuhlé – spíš jsem se setkala s tím, že se moc nepracuje, problémy se neřeší a zametají pod koberec, nechají se vyšumět, nic se neříká napřímo, všechno se domluví někde u pivečka. Takový ten komunistický způsob fungování… Nejdůležitější je udržet status quo, protože každá změna může vyvolat vlny, které ohrozí pozice. Není nikdo, kdo by riskoval nebo měl nějakou vizi. Byla bych radši, kdybych se setkala s jasným a prosazovaným konceptem, který mi nesedí, než s takovým tím bahýnkem, kde všichni raději drží pusu. V tomhle toxickém prostředí člověk dlouhodobě nemůže pracovat, pokud to myslí s uměním vážně. Já jsem kvůli tomu v Národním divadle vyhořela.

A vnímáte teď poté, co jste odešla z kamenných divadel do alternativní scény, nějaký zásadní rozdíl ve fungování?

Určitě to je jiné, už jenom proto, jak v ka­menných divadlech fungují konkursy. Přitékají jim stálé peníze, kdežto ta neoficiální sféra pořád bojuje o zdroje. A je absurdní, že kamenné divadlo se označuje za profesionální, zatímco undergroundovému se říká nezávislé. Vůbec to neodpovídá realitě. Bohužel český divadelní rybníček je příliš malý a v grantových komisích se pohybují většinou stále ti samí lidé, a tak se rozhoduje podle toho, kdo má koho víc rád, nikoli podle kvalit projektu. Nezřizovaná divadla mají strašně málo peněz, protože každý z balíku grantových peněz dostane jen nějaký šušeň a nikdo tam nemůže tvořit nic skutečně zajímavého, protože se všechno dělá na koleni. Já sama teď vidím tu bídu. Nejsou peníze na tvůrce, ale dokonce ani na výrobu scénografie nebo kostýmů. Člověk se pořád snaží udělat to co nejlevněji. To na jednu stranu vede k vysoké kreativitě, na druhou stranu se ale takhle umění posouvat nikdy moc nebude.

Vy jste si teď vytkla za cíl osvětu ohledně tranzice, sexuality, identity, coming outu. Promítá se tahle proměna námětů i v tom, jak k tvorbě přistupujete?

Dělám mnohem víc autorského divadla než předtím. Obecně řečeno tíhnu teď k tématu svobody člověka ve smyslu, kým skutečně je. Sama divadla mi teď nabízejí náměty, které se mi hodí. Jako režisérka jsem vyprofilovaná svým osobním příběhem. Navíc je to teď diskutované politické téma, podobně jako byli před pár lety třeba uprchlíci. Sice většinovou společnost přímo nezasahuje, ale ona má přesto tendenci se k němu vyjadřovat, ať už proto, že má strach, nebo ji to fascinuje. Vlastně mám i výhodu v tom, že jsem první trans žena, která zastávala nějaký důležitý vysoký post. Jsem taková první vlaštovka, která může ukázat, že trans lidé můžou být ve společnosti úspěšní a prospěšní. I když jsem samozřejmě udělala kariéru jako muž, což je zásadní, jako trans ženě by se mi to patrně nepovedlo. Ale jsem ráda, že se společnost už posouvá a že už si zdaleka nemyslí, že ­LGBTQ+ lidé jsou nějaká spodina či anomálie.

Jenže česká společnost se na jednu stranu tváří, že je takzvaně tolerantní, ale na druhou stranu vždycky, když se otevře nějaká politická otázka související s identitou, tak se hrozně rychle polarizuje. Proč se zrovna tohle stává tak ožehavým tématem?

Konzervativní politici vždycky musí najít nějakého viníka, který je dobře viditelný a který takzvaně ohrožuje hodnoty společnosti. A vždycky se vybírají ti slabší, menšiny. Zároveň ale teď probíhá jakási sexuální revoluce. LGBTQ+ komunita musela projít sebereflexí své identity a sexuality, tím ale trochu ukazuje společnosti, co sama zanedbává. Mnohé lidi to štve nebo vzrušuje, nutí je to klást si otázky, nikoho to nenechává chladným a já sama jsem se stala, aniž bych si to přála, jakýmsi katalyzátorem sexuality heterosexuálů. Jsem přesvědčená, že nic jako čistý heterosexuál neexistuje, sexualita je škála. Jenže my jsme tak dlouho zůstávali ve škatulkách muž nebo žena, femininní a maskulinní, dominance a submisivita, až jsme začali popírat sami sebe. Teď je najednou možné, aby si heterosexuální muž přiznal, že je submisivní nebo že se mu líbí trans žena s penisem, že chce experimentovat.

Tuhle sexuální svobodu a svobodu genderové identity ale určitě každý nevnímá stejně pozitivně…

Samozřejmě ta míra přiznat si něco souvisí hodně s pozadím každého člověka a zároveň taky s věkem. Mladí už vůbec nechtějí řešit, jakou mají identitu nebo sexualitu. Starší generace se bouří, protože má pocit, že staré pořádky padají a jejich svět se rozpadá. Teprve když jsem se sama stala trans ženou, začala jsem se tímto tématem do hloubky zabývat. Co dělá muže mužem, kromě rozmnožovacích orgánů a hormonů? Přestala jsem věřit, že se společnost dělí na čistě heterosexuální muže a ženy. S nástupem internetu a sociálních sítí to jen nabírá na obrátkách. A zde se samozřejmě hodně extremizuje. Na jedné straně stojí konzervativci a na druhé wokeři, ale skutečný život se odehrává někde uprostřed.

Konzervativní část společnosti na LGBTQ+ komunitě vadí právě ta svoboda. Tihle lidé museli projít nejrůznějšími těžkostmi, klást si zásadní otázky, které si většina společnosti klást nemusí, a žijí v důsledku toho mnohem otevřenější a přirozenější, byť možná riskantnější život. Nějaký heterosexuál to pak frustrovaně pozoruje a říká si: No jo, oni nemají žádná pravidla, zatímco já tady mám tisíc povinností, vůči ženě, dětem, společnosti. Jenže gayové si nevybrali, že budou mít jinou sexuální orientaci, a že tím pádem musí jít proti proudu. A čím víc to budou lidé chápat, tím víc se objeví empatie a snad dojdeme i k tomu, že ve společnosti je místo pro všechny a že její barevnost nikoho ne­­ohrožuje. LGBTQ+ komunita je nedílnou součástí pestrobarevné společnosti.

A co můžeme udělat, aby společnost skutečně přijala tu pestrobarevnost? Co konkrétně může udělat divadlo?

Je to ustavičný boj. Každý člověk je zaseklý ve svých vlastních vzorcích. Jenže jestli si někdo myslí, že opakovat pořád do zblbnutí Shakespeara je hlavní úkol divadla, tak se opravdu mýlí. Nic proti Shakespearovi, ale teď je potřeba divadlo dělat o aktuálních tématech, současnými divadelními prostředky. Pokud zhlédnete něco, co k vám promlouvá, co vám pomůže s problémem, který řešíte, co vám dá zpětnou vazbu, tak to je to nejzásadnější, co umění může nabídnout. Úkol umění, a tedy i divadla, není rozdávat jenom krásu, ale podporovat komunikaci, sdílení, setkání, které má třeba i katarzní hodnotu a probouzí fantazii. České divadlo, alespoň to oficiální, tohle neplní. V kamenných budovách pořád vidíme ty Lakomce a Hamlety a pak si i divák myslí, že tohle je to správné divadlo – odpočinek a zábava. Je strašně málo divadelních tvůrců, kteří se zabývají otázkami, které společnost aktuálně trápí. Určitě se to děje spíš mimo kamenné budovy, kde se dělá takzvaně na kasu.

S jakou citlivostí přistupujete k tématům, která jsou pro vás určitě bytostně osobní, ale zároveň se netýkají pouze vás, nýbrž celé komunity? Ta je sama velmi různorodá a nemusí s vámi jako celek souhlasit…

Každý tvůrce je filtr – záleží na jeho životní zkušenosti, pohledu na věc, senzitivitě vůči okolí, jeho vkusu, vzdělání. Třeba Homo 40 byla opravdu velmi cynická, ne­úprosná a hloubková sonda do seznamování gayů na seznamce Grindr. Z toho se může spoustě lidí udělat špatně. A navíc, když na to koukám s odstupem jako trans žena, i mně se zdá, že jsem byla na gaye až příliš drsná, což možná souviselo s tím, že se ve mně už něco rýsovalo… Nicméně ta inscenace mnoho lidí i pobavila, poznali se v ní. Já mám poměrně hroší kůži a ráda publikum znejišťuju.

V Rusalce – hladní vodině není nikdo k ni­čemu nucený. Ale nepopírám, že si hrajeme s davovou psychózou – inscenace začíná třicetiminutovou debatou, kde je padesát lidí v kroužku, seznamují se, mluví na sebe, předávají si mikrofon, a to spousta lidí nemá rádo – být aktéry inscenace. Někteří jsou zkrátka rádi inkognito ve tmě. Ale ta debata je zásadní v tom, že si divák pokládá nepříjemné otázky, jako třeba: zůstal bys se svým partnerem, kdyby řekl, že je trans? Jste spíš ten typ člověka, který jde jenom po vnitřku, nebo je pro vás fatální i tělesná schránka? Samozřejmě nikdo neví, jak by zareagoval, dokud se to nestane. Je ale dobré o sobě tyhle věci zjišťovat, a v tom spočívá provokativnost téhle inscenace.

Mám pocit, že my Češi chceme všechno hezky uhladit, proto mi vyhovuje spíš německý způsob divadla. Ve svém životě jsem viděla už ledacos a s LGBTQ+ komunitou se nepářu. Mám ráda tuhle estetiku a způsob komunikace, ale některým lidem moje přímost vadí. Dostávám však i spoustu e­-mailů, v nichž mi lidé děkují za to, že to byl pro ně hraniční zážitek. Jedna paní mi napsala, že konečně pochopila příběh Rusalky, protože celou dobu nechápala, proč se Princ chová v té opeře tak divně. Že to někoho irituje nebo ničí, je pro mě jako pro divadelního tvůrce taky pochvala, protože není nic horšího než neutrální reakce.

Jako významná režisérka a trans žena máte značnou mediální pozornost. Cítíte se být mluvčí LGBTQ+ komunity?

Nevyjadřuji se moc k politice, spíš se snažím působit svou tvorbou nebo maximálně mluvím o svém životě. Reakce mám ale povětšinou pozitivní. Ty negativní přicházejí hlavně z konzervativnějších větví transgenderové komunity, těch trans lidí, kteří mají pocit, že na veřejnosti by se o tranzici nemělo mluvit – člověk by se měl stáhnout a objevit se po tranzici jako někdo úplně nový. Vyčítají mi, že mluvím o svém pohlaví a ukazuji celou tu proměnu. Přestože je to ale možná někomu nepříjemné, mluvit o pohlaví u trans lidí považuji za důležité – vždyť Česká republika je nutí, aby podstoupili i finální operace pohlaví, a kdo to neudělá, zůstane podle zákona celoživotně na půli cesty, není to pravá transgender osoba, ale jenom exhibicionista v šatech. Dostávám proto často čočku, ale mladým pomáhá, když vidí, jak veřejně říkám, že své tělo můžou modifikovat, jak chtějí, a nemusí se přizpůsobovat společnosti a starým pravidlům. Jen musí se svým mozkem a tělem najít nějaký balanc, aby mohli ve společnosti fungovat. Někdo se skutečně chce skrýt, stát se tou totální ženou se vším všudy. Ale pak hrozí, že bude neustále v nervech, aby někdo nepoznal, že byla kdysi muž… Já jsem si vybrala cestu, že budu spokojená s tím, jaká jsem, netlačím na pilu. Zastávám názor, že co jsi a co děláš se svým tělem a pohlavím, je tvoje věc, a jakou máš sexualitu, je opět tvoje věc.

Jak tedy vnímáte muže a ženu? Myslíte si, že je více pohlaví?

Existuje pohlaví mužské a ženské. Má to jasné zákonitosti. Pak tady ale je něco jako třetí pohlaví. To jsou právě trans, intersexuální, nebinární lidé, byť jsou opravdu jen malou částí celkové palety. Zároveň v každém je trochu muž a trochu žena. Takže najednou ta škála je nesmírně pestrá. Věřím, že většina mužů má ráda typicky heterosexuální ženy – ty submisivní, okaté, malé, které je potřeba chránit, a asi většina žen zase chce muže, který je vyšší, který se postará… Ale existence té většinové, stereotypní mužnosti nebo ženskosti ještě neznamená, že se do těchhle škatulek musíme vejít všichni.

Jenže do jaké míry to tak skutečně s touhami většiny je? Že je něco považováno za normální, ještě neznamená, že to většině opravdu vyhovuje.

Přesně, to je velmi obtížné zjistit. Poslouchám vědce, kteří se tím zabývají. A už dávno bylo vysloveno, že mezi pohlavím a genderem je rozdíl, že to může splývat, nebo naopak mít různé škály a varianty. Trans lidé tady byli vždycky, není to žádná novinka. Jenom teď jsou najednou vidět, podobně jako se za komunismu zdálo, že neexistují bezdomovci.

Myslíte si, že vaše celoživotní zkušenost s divadlem vám s tranzicí nějak pomohla?

Spíš mi ji možná trochu oddálila. Protože právě divadlo bylo místo, kam jsem mohla utéct z reality a snít. Trávila jsem s ním spoustu času, na osobní život nebylo kdy, a tak jsem vlastně nemusela řešit ten nekomfortní pocit, že se mnou není něco úplně v pořádku. Vlastně je zajímavé, že jsem se pořád spíš skrze divadlo zabývala příběhy jiných a tím jsem odkládala ten svůj. Ale umělec jen těžko dokáže oddělit svůj život a práci, vždy se to navzájem zrcadlí – i proto, že jeho život je sám o sobě aktivismus.

Umělci vždy víc cítí, co se ve společnosti a v člověku skutečně děje, umějí o tom mluvit, vnímat to, rozkrývat to. V tom spočívá umělecký talent, ať už jde o výtvarné umění, divadlo nebo hudbu. Společnost si možná většinově myslí, že umělci jsou nějací kolotočáři nebo trubci. Jenomže umělci jsou katalyzátory doby. Věřím tomu, že umění je terapie společnosti, a kdyby nebylo umění, z lidí by se stali frustrovaní roboti.