„Noc z 20. na 21. ledna jsem celé roky považovala za narozeniny (…) Jsem u konce převedení do slov toho, co se mi jeví jako totální lidská zkušenost se životem a smrtí, s časem, morálkou a zákazem, se zákonem, zkušenost od začátku do konce prožitá prostřednictvím těla,“ píše Annie Ernaux v próze Událost, jejíž český překlad vyšel koncem minulého roku. Vypovídá v ní o ilegálním, rizikovém potratu, který podstoupila v roce 1963, a je do důsledků konkrétní. Chce narušit mlčení s potraty spojené, a to nejen v kulisách Francie šedesátých let a tehdejšího reprodukčního bezpráví. Přiznává přitom svůj záměr i metodu, rekonstruuje a zároveň konstruuje, aby popsala svou zkušenost v kontextu tehdejší společnosti, a své rozhodnutí charakterizuje jednoznačně jako emancipační. Překvapilo mě proto tvrzení v nakladatelské anotaci na obálce knihy, podle něhož se spisovatelka „dotýká traumatu, které nikdy nepřekonala“. Asi není třeba tuto formulaci příliš zvýznamňovat, na druhou stranu by byla chyba nevidět, že vzdálenost, která ji dělí od pohledu autorky, nemusí být dána jen náhodným neporozuměním či nedomyšleností, ale právě politikou reprodukčních práv. Psychologizující interpretace spojená s perspektivou traumatu totiž nahlíží na ženy jako na oběti a zneviditelňuje širší, sociální a politický rozměr nespravedlnosti, ale i možnost se s ní potýkat. V Československu byly interrupce legalizovány v roce 1957, což ovšem neznamená, že by boj o reprodukční práva nepokračoval. Jak se ukazuje nejen v Polsku, ale i v Maďarsku nebo na Slovensku, jejich omezování úzce souvisí s třídou, a silně se tak dotýká těch nejsnáze zranitelných. I proto je třeba zdůraznit, že spojení interrupce s nepřekonatelným traumatem u Ernaux nenajdeme. Nepíše totiž o zranění způsobeném samotným potratem, ale o dopadu sociálních a politických podmínek, za nichž interrupci podstoupila. Její „totální lidská zkušenost“ zůstává současná.