editorial

„Dnes je historický román ve vyšších vrstvách beletrie ještě rozšířenější než ve vrcholné době svého klasického období na začátku 19. století,“ všiml si v často citovaném článku z roku 2011 britský marxistický intelektuál Perry Anderson. Jeho americký kolega Fredric Jameson na tento postřeh navázal v knize Antinomie realismu: většinu této produkce prý tvoří mělké „historické harlekýnky“, které si jen vybírají z „nekonečného skladiště obrazů“. Zatímco podle kdysi vlivného pojetí Györgye Lukácse, o němž v tomto čísle píše Pavel Barša, byl historický román schopný poukázat na skutečné zdroje společenských konfliktů, v Jamesonově „kulturní logice pozdního kapitalismu“ se taková funkce ze žánru vytratila. Spolu s budoucností vymizely z horizontu i emancipační momenty minulosti. Známe to i z Česka: nejúspěšnější tituly současné prózy se donekonečna vracejí k událostem let 1938–1989, aniž by řekly něco nového o dějinách. Čím si tedy vysloužily takovou čtenářskou přízeň? „Historie v kulturní produkci expanduje, protože rychle a efektivně vzbuzuje emoce, aniž by od nás vyžadovala přímou akci,“ píše v eseji čísla historik Kamil Činátl, „bezpráví v minulosti není tak naléhavé, jako když mu čelíte v zaměstnání.“ Na tom, že klasické historické romány naší části Evropy odcházejí ze scény, není nic špatného – Alois Jirásek nebo Henryk Sienkiewicz se na národních mytologiích podepsali ažaž. Horší je, když si uvědomíme, že je nahradily třeba reakcionářské historické detektivky Vlastimila Vondrušky. Budou dějiny jednou opět něčím jiným než zásobárnou kostýmů a emocí? Anebo bychom je po všech katastrofách radši neměli příliš dráždit a jen se občas decentně polekat, když na nás vybafnou stará známá strašidla? Ať tak či tak, na stránkách nové Ádvojky najdete i několik tipů na současné nebo nedávné historické romány, které stojí za to číst.