Kultura nemusí začínat v osm

S Marikou Smrekovou a Petrem Dlouhým o divadle pro rodiče

O obtížném slaďování rodičovství a práce se v poslední době hovoří stále častěji. Divadelní režisérky Mariky Smrekové a kurátora Petra Dlouhého, kteří se ve svých aktivitách zaměřují na přítomnost rodičů v kulturních institucích, jsme se ptali, proč je téma péče tak kontroverzní a jak chtějí zpřístupnit divadlo rodičům malých dětí.

Z jakého důvodu vás zpřístupňování kultury lidem, kteří mají malé děti, začalo zajímat?

Marika Smreková: Když jsem studovala divadelní režii na JAMU, nedovedla jsem si představit, že mateřství zkombinuji s pracovním životem. Řešila jsem to ale hlavně z profesního hlediska: matka s jedenapůlročním dítětem je na trhu práce automaticky méně atraktivní, a to i u neziskových organizací. Bála jsem se proto založit rodinu. Když jsem se pak matkou stala, došlo mi, že problém je i dostat se někam „na kulturu“, která je určena mně, a ne mému dítěti. Instituce sice vytvářejí programy pro rodiče s dětmi, ale v úplně jiných časech, než je hlavní program, u něhož se s dětmi nepočítá. Je totiž rozdíl mezi tím mít nálepku inkluzivity a inkluzivní opravdu být. Instituce často říkají, že chtějí být pro všechny, jenže pak to vypadá tak, že v úterý je workshop pro uprchlíky, ve středu pro seniory a ve čtvrtek pro matky s dětmi. Lidé, kteří utekli před válkou, se tak vlastně nepotkají s místními, matky se seniory a ta proklamovaná inkluze je ve skutečnosti spíš segregace.

 

Jak k tématu „parent friendly“ kultury, tedy ke kultuře přístupné rodičům, přistupuje Studio Alta?

Petr Dlouhý: Se Studiem Alta se účastníme evropského projektu On Mobilisation, sdružujícího čtyři rezidenční centra, která se zabývají tím, jak facilitovat umělecký výzkum. Přizvali jsme Mariku Smrekovou, která se věnuje začleňování rodičů malých dětí do kulturního provozu, a tuto problematiku rozšířili o další témata, jako je třeba prolínání různých společenských skupin v rámci kulturního provozu. Zajímalo nás, jak zlepšit kulturní prostředí, jak rozvíjet inkluzivitu, jak pracovat s publikem. Sami máme v týmu spoustu rodičů, kterým chyběly možnosti, jež se teď snažíme zprostředkovat.

 

Co tedy brání inkluzi?

MS: Inkluzivní může být už samotné umělecké dílo, ale umění je svobodné a je úplně v pořádku, když je určeno jen určitému publiku. My se zaměřujeme na případy, kdy instituce či umělci chtějí prezentovat dílo smíšené skupině lidí. Pak je třeba myslet například na volbu času, kdy bude dílo prezentováno, aby ho mohli navštívit i lidé, kteří večer uspávají děti, pečují o své rodiče nebo jsou sami staří, případně bydlí daleko. Třeba umělkyně Eva Koťátková explicitně říká, že její díla jsou určená publiku všech věkových skupin. Protože i na popisku záleží – pokud k dílu napíšete, že je pro kategorii „0+“, mnoho dospělých to může odradit. Ale pak je tu skupina děl, která vysloveně nejsou určena dětem, třeba proto, že řeší náročná intelektuální témata a dítě by nebavila. V takovém případě se hodí podpůrný nástroj, což je hlídání, které je organizováno paralelně s probíhající akcí. Ve výzkumu se zaměřujeme na obě tyto možnosti inkluzivity. Sledujeme, které instituce prezentují díla určená všem věkovým skupinám a které nabízejí hlídání dětí nebo alespoň časy, které jsou „family friendly“. Porovnáváme, jak s tímto zadáním každá organizace pracuje. Protože i jednoduché hlídání dětí má mnoho úskalí. Má mít instituce zodpovědnost za svěřené děti? V jakém prostoru má hlídání probíhat, jak moc má být tento prostor bezpečný? Má tam probíhat paralelní program? Jde o to, aby se také umělci a umělkyně cítili bezpečně, že je nebudou rušit děti, a naopak, aby děti nebyly rušeny třeba zvuky z probíhajícího představení. Řeší se komunikace mezi institucí, rodiči, umělci.

 

Co jste zjistili při odhalování překážek inkluze?

PD: Uvědomili jsme si, že existuje spousta diváků a divaček, které jsme ztratili jen kvůli tomu, že se stali rodiči. Hledáme, jak je získat zpátky. Učí nás to přizpůsobovat se potřebám publika. A projekt nám poskytuje i zajímavou zpětnou vazbu. Pro koho vůbec své aktivity děláme a pro koho je chceme dělat? Co říkáme, že děláme, a co děláme doopravdy? Učí nás to reflektovat, co nevědomky prioritizujeme nebo jak si představujeme soustředění. To vše nahlodává naši představu, že něco děláme, jak nejlépe to jde. Nutí nás to neustrnout. Všichni se učíme, nejen jak být přístupnější, ale i jak dělat svou práci opravdu dobře, jak být zodpovědný vůči zdrojům a vůči lidem, se kterými pracujeme a pro něž tu práci děláme.

 

Proč se tato opatření vlastně tak dlouho pomíjela?

PD: Možná je to do nějaké míry neochota něco měnit, ale třeba jen nikoho nenapadlo, že se něco takového dá udělat jednoduše a že to nejen neohrozí prodeje, ale naopak tím program zpřístupníme segmentu lidí, kteří by jinak nepřišli.

MS: Zvykli jsme si, že existuje svět dospělých a svět dětí. Inkluzi vozíčkářů ale přece neděláme tak, že jim připravíme speciální představení – zajistíme jim přístup na běžné představení. Podobně je třeba, aby rodič s dítětem mohl přijít třeba na konferenci a měl pro to vytvořené podpůrné nástroje. Ale jde i o začlenění dětí do světa dospělých.

 

Jak je tedy možné, že doteď jsme nic takového nepotřebovali? Copak si tyto věci dříve nedokázali lidé nějak zařídit sami? Jenže pokud tenhle problém řeší polovina potenciálního publika, asi není chyba jen u něj…

PD: Tady se objevují třecí plochy, protože se musíme začít bavit o kapitalismu a patriarchátu, a to už je téma pro spoustu lidí nepřístupné. Reakce typu „My to zvládli sami“ se každopádně objevuje často…

MS: Jedna starší umělkyně ze Západu se divila tomu, proč by žena měla být stále v roli matky, vždyť je pro ni skvělé, že dítě nechá chvíli doma a přijde na akci sama za sebe. Jako byste měli mít pořád jen jednu identitu – buď jste matka, nebo intelektuálka, nebo herečka. Děti vnímáme stále jako soukromou věc. Máme je izolovat v nějakém speciálním prostoru určeném jen pro ně a na veřejnost je netahat. Naopak pozitivní jsou reakce od lidí, kteří jsou čerstvými rodiči, ať už jsou to diváci, umělci nebo pracovníci v institucích, protože tomu problému rozumějí z vlastní zkušenosti. Volala mi například slovenská novinářka, která dříve pracovala v Rádiu Devín. Svěřila se, že hned po mateřství měla pocit, že se stala pro kulturu nezajímavou a nahraditelnou, a teď chce proto pomáhat ženám, které ze své profese kvůli mateřství vypadly.

PD: Nechceme ale ukazovat jedinou správnou cestu, spíš naznačit možnosti, které někdo může využít a jiný ne. Je i spousta umělců a umělkyň, kteří mají dobré zázemí, babičky a podobně. A někdo třeba ani nechce mít děti neustále s sebou nebo potřebuje mít čas jen pro sebe.

MS: Mám pocit, že ve městech už existuje poměrně dost kroužků, aktivit či ateliérů pro rodiče s dětmi. Ale možnost udělat jako rodič něco pro sebe, kde by dospělý byl na prvním místě, to pořád chybí.

 

Bavíme se o organizaci programu v kulturní instituci, ale zmínila jste, že i samotné umělecké dílo může být inkluzivní. Jak?

MS: Sama jsem se posunula od činoherní režie k participativním formám divadla. Participativita v tom, co dělám, znamená, že umělci a diváci jsou společně na jevišti. Jeviště se najednou stává trenažérem společenského bytí, a když se nastaví nějaká pravidla fungování – například že se nemluví, ale lze se dotýkat nějakých předmětů nebo s nimi vydávat zvuky –, najednou ta skupina prožívá společný čas na jednom místě, což ve veřejném prostoru často nezažijeme. Protože lidé bez dětí nechodí na dětské hřiště a naopak rodiče nechtějí do hospod, kde se setkávají hlavně lidé bez dětí. Participativní divadlo umožňuje přemýšlet nad jiným fungováním společnosti.

 

Že se ve vztahu k rodičovství v kultuře odehrává zásadní změna, asi nejde přehlédnout. Kdo ale primárně nese zodpovědnost za inkluzivitu umění? Mají to být umělci, anebo je třeba spíš aktivizovat rodiče, aby požadovali program i pro sebe? Nebo se osvědčuje začít od kulturních institucí?

PD: Každá společenská změna potřebuje součinnost různých typů aktérů, ale osobně si myslím, že největší díl odpovědnosti nesou instituce, které mají i přes prekarizovanost kultury přístup ke zdrojům, mají zázemí, tvoří program, vybírají kulturní obsah. Musíme předvést, co je možné, aby mohlo dojít změnám.

MS: Divadlo může zrcadlit stav společnosti, nebo může být hybatelem společenské přeměny. A mám pocit, že jsme ve fázi, kdy bychom měli podporovat imaginaci a zároveň jít příkladem. Instituce nemusí být jen jakási fabrika na kulturní akce, ale také prostor, který umožňuje sociální kontakt. Jsme naučení kategorizovat lidi věkově i podle typů kulturních programů. Instituce ale může lidi svést dohromady, dostat do kritických dialogů, umožnit, aby se různé generace setkaly, dokázaly si povídat a cítily se slyšené a viděné.

 

A co konkrétně lze tedy dělat pro ozdravení kulturních institucí?

PD: Když to vezmu na té nejpraktičtější úrovni, v podstatě se snažíme, abychom měli v Altě pravidelně jednou za měsíc představení, které začíná dřív a je u něj zajištěno hlídání dětí.

MS: Také jsme založili whatsappovou a facebookovou skupinu Parent­-Friendly Culture, kde sdílíme kulturní události, které jsou primárně zaměřeny na rodiče. Zdá se, že takových událostí ale opravdu není mnoho. V pražském Národním divadle existuje dětský klub, který nabízí paralelně s večerním představením interaktivní dílny pro děti od šesti do dvanácti let. Viděla jsem, jak si po představení páry, které byly společně na představení, šly pro děti. A zároveň si tak kulturní organizace i vychovává dětské diváky! A děti přitom nikam neschovávají mimo zraky ostatních, připravili pro ně třeba hru s hledáním lístků v celém divadelním prostoru, včetně baru… Ale když to shrnu, za šest let od narození dcery se ke mně dostaly jen tři akce, kde bylo zmíněno, že je zajištěno hlídání dětí. Jednou z nich bylo vyhlášení inovátorů nadací Pontis. Podruhé se to stalo u festivalu Za Prahu udržitelnou a sousedskou, kdy paralelně s programem probíhal pro děti workshop o tvorbě města. A pak to byla konference Nadace Heinricha Bölla o ekofeminismu. Bylo skvělé uvědomit si, že mi někdo umožňuje, abych i s dítětem zůstávala aktivní, vzdělávala se, měla možnost veřejného projevu, veřejné diskuse, aby se nestalo, že můj hlas je umlčen jen kvůli tomu, že se starám o dítě.

 

Co plánujete dál?

PD: Do léta zpřístupníme v Altě minimálně čtyři divadelní, respektive taneční představení, která začnou v dřívějším čase a budou doprovázena bezplatným hlídáním dětí ve věku od roku a půl do osmi let. Velmi kladný ohlas přišel z Alfreda ve dvoře, jehož tým se do našich aktivit zapojil. Možná tomu pomohlo, že mají mezi sebou spoustu rodičů, kterým chybí možnost vyrazit si spolu na kulturní akci. Společně připravujeme sérii představení, která by byla spojená s hlídáním, a i prostřednictvím skupin na sociálních sítích chceme budovat větší diváckou základnu, která by měla zájem se dál angažovat, setkávat a bavit a nějak zviditelňovat to téma na kulturním poli. Plánujeme také vytvořit newsletter. A na září připravujeme premiéru Maričiny performance, která by měla zhmotňovat výsledky výzkumu přístupnosti kultury a mezigeneračního setkávání. Na začátku října pak proběhne sympozium o „parent-friendly“ přístupu, kde chceme shrnout, kam jsme se dostali. Představíme i manuál pro další instituce, které by měly zájem sdílet naše zkušenosti a kontakty.

MS: Projekt On Mobilisation započal v květnu 2023 a skončí v roce 2025. Vrcholem by měla být výstava v Belgii a kniha s reflexí výzkumu v angličtině. Aby nemuseli všichni tak jako my začínat od nuly. Spojili jsme se s berlínskou skupinou Tanz und Elternschaft [Tanec a rodičovství], jež funguje už druhým rokem jako umělecká laboratoř, která se snaží motivovat instituce, aby byly přístupné. Letos vydali příručku Kid and Caregiver Rider, což ale není ani tak návod, jak dělat babysitting, ale spíše série otázek, na jejichž základě má instituce přijít s vlastním řešením lepší přístupnosti. Na jejich práci patrně navážeme. Také bych ráda iniciovala webovou platformu, která by rozšířila mezi veřejností povědomí, že existuje něco jako kultura odpoledne, která není jen pro rodiče s dětmi, ale třeba i pro ty, kdo chodí brzy spát. Kultura nemusí začínat v osm… Ale když si vzpomenu, jak jsem na mateřské dovolené byla frustrovaná z nedostatku příležitostí v kultuře, a teď si čtu na sítích, jak se instituce chlubí, že hrají i o páté, mám radost. Něco, co nedávno působilo jako zcela neatraktivní, může budovat dobré jméno instituce.

 

Odkud trend inkluzivity zaměřené na rodiče přichází? Je to z aktivistického prostředí, nebo za to mohou spíš grantové požadavky Evropské unie? Anebo jsme jako společnost citlivější k oblastem, u nichž jsme dříve dělali, že neexistují?

MS: Podle mě to má víc příčin. Začalo se mluvit o tom, jak plánovat město pro všechny a v dialogu s lidmi. V kultuře zase organizace zdola řeší nerůst a klimatickou krizi. Navíc mám pocit, že stále roste feministická vlna, což bylo vidět i kolem diskuse nad Istanbulskou úmluvou. Mnoho mužů se začíná zapojovat do kritiky patriarchátu – už tušíme, že patriarchát neznamená kritiku mužů, ale že to je systém, který ubližuje všem. Určitě pomáhá i to, že dnes je menší propast mezi pečovateli a pracujícími. Kulturní instituce v kapitalistickém prostředí donedávna podobně jako fabriky vytvářely nějaké produkty, ale najednou se začalo diverzifikovat vedení, dostali příležitost muži, kteří mají zkušenosti s primární péčí, nebo se dostaly k moci i ženy­-matky, a téma rodičovství má tak váhu.

PD: Nevyšlapáváme nějakou novou cestu. Nové je to jen v našem prostředí. Pro mě je otázka inkluzivity pro rodiče spojená i s otázkou, co dnes kulturní instituce dělá a co by vůbec dělat měla. Protože stejně jako se mění představa o tom, co je umění a jaké by mohlo být, mění se i názor na to, jak aktivní roli mají hrát instituce ve stále rozdělenější společnosti. Podle mě by měly hledat cesty, jak být přístupnější. Covid tohle uvažování akceleroval, ale zároveň i zvýraznil potřebnost toho typů institucí, které dokážou zastupovat něčí hlas, jsou výrazné a čitelné. S tím podle mě přichází i nový typ zodpovědnosti. Zaměřovat se jen na kulturní produkci už prostě nestačí.

 

Proč je téma rodičů a jejich nároku na cokoli mimo péči o potomky, ať je to práce nebo trávení volného času, tak třaskavé?

PD: Je fascinující, jak je to na jednu stranu jednoduché a na druhou stranu komplexní. Na základě hlídání dětí se můžeme bavit o celém uspořádání světa, o roli umění, o naší vlastní situovanosti. Když se začneme bavit o hlídání dětí v kulturní instituci, otvírá to v lidech zajímavé Pandořiny skřínky…

MS: Lidé mají strach, že se děti vzbouří a budou hlučné jako opice a úplně zruší představení. Ale vtom přijde průvodkyně z lesní školky a řekne: „Vždyť to jsou lidé, dokážou se přece dvě hodiny chovat úplně potichu a nerušit.“ Takže tento přístup pomáhá i humanizovat děti. A pojďme se bavit i o tom, že také pečující je člověk s potřebami, ne jen nějaká role. Jako by výchova dítěte měla být spojena s asketickým stylem života.

 

Narazili jste na něco, o čem jste si mysleli, že to bude pro inkluzi dobré, ale nebylo?

PD: Je důležité odhadnout vlastní možnosti. Může se stát, že dobrý záměr nevznikne, protože pro něj vlastně chybí zázemí. Ale všichni můžeme udělat alespoň něco. Divadlo pro všechny neexistuje. Je však dobré nezastavovat se – vždy je kam se posunout.

MS: Čtu teď knihu Proč jsme tak naštvané? odborářky Šárky Homfray a ta uvádí příklad: nestačí říct dítěti: „Klidně sportuj, já ti to nezakazuju.“ Dítě podpořím tím, že mu zaplatím kurs nebo koupím halovky – vytvořím nějaký nástroj podpory. Vymlouvat se na to, že jsem nikomu nebránil přijít na představení v osm večer, je alibismus. Každopádně platí, že pomáhá vlastní zkušenost, a čím větší bude diverzita ve vedení kulturních institucí, tím budou pestřejší i témata, kterými se budou zabývat.

Marika Smreková (nar. 1988) studovala činoherní režii na JAMU v Brně. Založila komunitní festival současného divadla a umění UM UM (2012–2021) ve Staré Ľubovni. Vedla umělecký výzkum věnující se vztahům mezi současnou slovenskou společností a jejími etnickými skupinami a také mezi performativitou současného divadla a performativitou tradic a mimojevištního folkloru.

Petr Dlouhý (nar. 1991) je kurátor a kreativní producent v oblasti nezávislého performativního umění. Od roku 2021 je členem uměleckého týmu Studia Alta. Vedle toho působí jako kurátor mezioborové série Y Events a je součástí výzkumných projektů RESHAPE a GameChanger, které usilují o proměnu způsobů, jakými se produkuje a praktikuje umění.