Impozantní budova Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz má obrovské hlediště (900 míst), které bylo na představení nejnovějšího opusu Christophera Marthalera Die Fruchtfliege (Octomilka) zcela plné. V čele divadla už několik let stojí kontroverzní režisér Frank Castorf, který v únoru vrátil na repertoár svoji starší inscenaci Sartrových Špinavých rukou (viděli jsme ji v roce 1998 na Pražském festivalu divadla německého jazyka), protože každý večer naplnit tak obrovské hlediště je i v tříapůlmilionovém Berlíně problém. Švýcar Christoph Marthaler se scénografkou Annou Viebrockovou a osmi herci (včetně jednoho klavíristy) laboratorně zkoumá přírodní evoluci na příkladu mušky octomilky. Skupinu vědců v bílých pláštích, jak se v průběhu představení ukáže, tvoří vlastně několik operních statistů, kteří si v šatně krátí čas mezi svými výstupy nejrůznější činností – zpívají, tančí, ale také bádají po původu života. Marthalera zajímá vědecký svět z té lidské stránky. Dozvídají se vědci něco o okolnostech vývoje života, nebo zkoumají jen suchá fakta? A kde mezitím je lidmi oslavovaná láska?
V Berliner Ensemble, zašlé secesní budově s brechtovskou minulostí (nyní divadlo vede někdejší umělecký šéf vídeňského Burgtheateru Claus Peymann), uvádějí mimo jiné dvě nejnovější hry letošního sedmdesátníka Botha Strausse: Die eine und die andere (Jedna a ta druhá) a přepis Shakespearova Tita Andronika Die Schändung (Zhanobení). První z her si pohrává s archetypy antického mýtu, přestože se odehrává v současnosti. Za propletencem vztahů zúčastněných postav je cítit pachuť osudových vin, dřímajících tužeb po pomstě a incestní přitažlivosti – Elaine a Timm jsou ve skutečnosti nevlastními sourozenci, přičemž jejich matky Insa a Lissie jsou jako dva protikladné ženské typy věčné sokyně-přítelkyně, které se kdysi podělily o Elainina a Timmova otce. Straussovo Zhanobení, stručně řečeno, varuje před hrátkami s ohněm. Autor celkem věrně sleduje děj Tita Andronika o volbě nového císaře a intrikách s manželkami. Nechává na scéně odehrát všechny zrůdnosti, které se vyskytují v této nejkrutější ze Shakespearových her: prznění rasy, znásilnění, mrzačení, sebevraždy, pohřbívání zaživa, pojídání pečených potomků. Klasický příběh ovšem aktualizuje jednoduchým trikem: vsunuje do něj tři scény ze současnosti, čímž nastoluje diskusi o naší „vyspělé“ kultuře posedlé zobrazováním násilí. První taková scéna se tak odehrává v divadelním souboru, kde se střetávají dvě motivační roviny: ambice herců a vize mladé režisérky, která má inscenovat právě Shakespearův opus, ale nechce ukazovat násilí, jímž je zaplavena televize a film. Ve scéně odkazující ke slavné hře Heinera Müllera Popis obrazu probíhá výslech obviněné režisérky, u níž byly jako záznamy z jejího podvědomí nalezeny fotografie, jež zachycují, jak je ona sama brutálně mrzačena a znásilňována. A v závěrečné scéně, tedy poté, co jsme již byli infikováni veškerými zvěrstvy napáchanými protagonisty příběhu, který pojednává o rebarbarizaci Říma, vystoupí malý chlapec Lukáš. Odvolává se na svého strýce Tita – jako by v jeho nástupnické řeči znovu začínal celý příběh: naplněný ambicemi, touhou po moci a dravou bezohledností. Tentokrát se ovšem jedná o dětskou hru – přibíhající matka s nákupními taškami strhne chlapce z podstavce a vleče ho domů. Otázka, kterou autor pokládá v souvislosti s oblibou obrazů násilí, ovšem zůstává: Je to všechno skutečně jen dětská hra?