Mediální teoretik a vydavatel internetového deníku Blisty.cz Jan Čulík tuhle zase jednou koukal na televizi: „Čuměl jsem jak z jara na šot o americké raketové základně v České republice, který vysílala v úterý 29. srpna Česká televize v pořadu Události, komentáře ve 22.30. Mou vinou je to, že normálně poslouchám britský rozhlas a dívám se na britskou televizi. V Británii je běžným, poslouchejte, chlapci a dívky z České televize!, principem každého zpravodajského vysílání, a to nejen veřejnoprávních, ale i komerčních stanic, že jsou do studia zásadně zváni představitelé vzájemně ostře konfliktních názorů, tedy názorů, které si navzájem protiřečí. Do studia musejí být zváni hosti z opačných stran politického spektra, ne přátelé, kteří si notují!“ A co se tedy stalo tak závažného, že Čulík upřel v pozdním létě jarní pohled na televizi? Pohoršilo jej, že analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Přikryl a socio­log Ivan Gabal se ve studiu shodli, že současné peripetie okolo možné americké proti­­raketové základně jsou vizitkou chaosu v bezpečnostní strategii státu. A Čulík pokračuje: „Vždyť je to i nudná žurnalistika, když si pozvaní hosté notují, jak si spolu všichni souhlasí. Jestliže slyší vedoucí zpravodajské redakce, že host ve studiu říká druhému hostu, ,Takhle, já musím souhlasit s tím, co tady řekl kolega.’ (!) na hodinu by měl vyhodit z práce osobu odpovědnou za to, kdo byl do studia k diskusi pozván.“ Takový závěr je pozoruhodný – dobrá žurnalistika tedy není ta, která se vymaní z každodenní politické demagogie a předkládá reakce lidí, kteří mají rozumné argumenty, dobrá žurnalistika spočívá v tom, najít dva protichůdné názory a konfrontovat je. Hlavní je, aby byly z opačného politického spektra, i kdyby šlo o bandu demagogů a i kdyby bychom věděli, že jejich informace jsou snůškou lží. Výsledkem pak je vyvážená diskuse či objektivní zpráva. Čulík ale opravdu nemusí propadnout depresi, že si česká média sem tam dovolí dělat tu špatnou žurnalistiku, protože jinak přece jeho kritéria obvykle naplňují měrou vrchovatou. Podle něj má česká veřejnost právo u všeho slyšet stejné množství kvalitních názorů pro i proti. Z jeho kvalitní žurnalistiky se ovšem mezitím tak nějak vytratila veškerá hodnotící kritéria týkající se výběru témat a lidí, kteří se k nim mají vyjadřovat. Stačí se třeba podívat na někdejší medializaci devitalizační metody „léčení“ rakoviny. Je neuvěřitelné, jak taková pitomina dokázala ovládnout média a vzbudit takovou hysterii, že dokonce ministerstvo zdravotnictví povolilo její ověřování, i když bylo všem odborníkům dopředu jasné, že jde o nesmysl. A proč se vlastně o ní tolik mluvilo, když o ní dnes – vida, zřejmě dva roky stačí – na stránkách tisku nezavadíte? Inu, lví podíl na tom má ona Čulíkova nenudná žurnalistika. Novináři citovali pár křiklounů, lidí zvláštních (netroufám si na silnější výraz) a reakce odborníků a vida, hned bylo o čem celé dny psát a mluvit. Neštěstím současných českých médií totiž není jen fakt, že by snad někomu nadržovala, ale že se snaží být úzkostlivě vyvážená. A co je hlavní: obsah a směr debaty určuje ten, kdo s něčím přijde jako první a kdo má lepší PR. Autor těchto řádek to pochopil poté, co měl možnost nahlédnout do útrob ČTK. Zpravodajství této agentury totiž vzniká zhusta tak, že PR agentura jí pošle tiskovou zprávu, redaktor k vyjádření v této zprávě najde protinázor a hle, objektivní informace je na světě. A tak nám světem nehýbou skutečné události, ale mazaní lobbisté, průzkumy veřejného mínění et cetera et cetera. Jen občas můžeme být vděční, že se ve studiu sejdou dva odborníci, kteří rozumně mluví o rozumném tématu.