ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

anketa

Památkově chráněné domy, které jejich majitel nechává záměrně chátrat, by měly být:

celkem hlasů: 67

Viděl jsem příliš mnoho Tvorbu mladého polského umělce Mateusze Sadowského charakterizuje napětí mezi smyslovým zážitkem a intelektuální konstrukcí. Sadowski vnímá svět jako síť, nikoliv ve smyslu technologie, ale života a přírody. Nachází spojení mezi věcmi, sekvence obrazů... další tipy
Nový snímek Paula Thomase Andersona s názvem The Master bude mít premiéru 12. října... více Čert vem Ratha, hokej i záhadného tvora, natočeného v blízkosti podmořského ropného vrtu nedaloko Britských ostrovů (on už se o něj král rybářů Jakub Vágner postará)... více Modeselektor + Thom Yorke: This... více Nejmladší generace amerického rapu si svojí cestu razí skrze mixtapy... více Poslechněte si pilotní singl The Full Retard nové desky Cancer for Cure veterána brooklynské rapové scény EL-Pho... více
úvod > archiv > 2006 >  č. 47 > O břevnu ve vlastním oku

Vlastně bych měl s Martinou Černou a její kritikou stavu divadelní vědy (nejen) na FF UK souhlasit. Také já nelibě nesu (desítky let) zastydlou postnejedlovskou podobu české teatrologie, izolovanou od okolního světa nejen teritoriálně, ale oborově, neschopnou myslet kontextuálně a interdisciplinárně. Též mně vadí uzavřený, pozitivistický a do sebe zavinulý způsob myšlení, metodologicky uvízlý v 19. století a ignorující přesahový charakter dnešního (nejen) uměnovědného poznání. Dokonce jsem před deseti lety s přáním bořit tuto obrozeneckou stavbu bezkontextového vršení poznatků, uplácanou zhusta bývalými marxisty, na KDV nastoupil. Proto vedu pravidelné semináře mediální kritiky (bohužel v nich vídám víc posluchačů z jiných oborů než z mateřské katedry), přednáším „mezní“, přesahová témata (Faustovský mýtus, Divadlo v mediálním prostoru, Svět Jana Švankmajera). Celkem 2x jsem se pokusil o kontextový výklad dějin českého divadla 1945–89 (poprvé roku 1995, podruhé radikálněji v roce 2006). Mnohé motivy rebelie tedy chápu – byť někteří z „revoltujících mladých“ mají blíže ke čtyřicítce než ke třicítce – leč s dvěma debatními nectnostmi M. Černé se ztotožnit nelze. 1) Žádná věrohodná úvaha se nemůže odvíjet od vyvrácené vstupní nepravdy (tou je lživé tvrzení, že katedra DV nepěstuje reflexi současného divadla). 2) Černá – mluví-li za skupinu nespokojenců – zří třísku v oku bližního, ne břevno v oku vlastním: kde jsou ti třiceti-, čtyřicetiletí dostudovaní doktoři a docenti, jimž by bylo možno v české teatro­logii předat veslo? Publikační i pedagogické možnosti jsou jim otevřeny jako nikdy, katedry i periodika je však marně vybízejí ke spolupráci – kde je u čerta ta netrpě­livá fronta před branami poznání?

Autor je divadelní vědec a publicista.