Nedávno se mi do rukou dostaly La Rochefoucauldovy maximy, které vloni vydalo nakladatelství Akcent. Tedy především: nejedná se o nový překlad, ale o třetí přetisk výboru, který už v roce 1968 přeložila a uspořádala Jarmila Loukotková. Tehdy kniha vyšla ve vkusné úpravě nakladatelství Československý spisovatel, ilustrovaná dřevoryty Zdeňka Mézla. Nejnovější vydání je vkusné jen na povrchu, střídmá obálka nepřipraví čtenáře na nečekaně kýčovitou titěrnost typografických ozdob a písma, které jako by vypadlo ze starých tanečních pořádků nebo zaprášených dívčích památníků. Nic nemůže být protikladnější ke strohému, jízlivému a nesmlouvavému stylu La Rochefoucauldových aforismů, kvůli nimž jej jeho současníci obviňovali z čistého cynismu, než vydání, které v takovéto úpravě pouze rozšiřuje řady výborů slavných výroků a citátů vhodných tak leda do kabelky. Nejenže přetiskujeme přetištěné a přebíráme přebrané místo toho, abychom konečně pořídili úplné vydání maxim, kterých je v originále okolo sedmi set (ovšem to by bylo také třeba česky vydat kompletní Pascalovy Myšlenky a Montaignovy Eseje, které dodnes také existují pouze ve výborech), ale když už se nějakého vydání dočkáme, všechnu radost nám sebere bezostyšné vítězství typografického kýče, jako v tomto případě.