Marek Švehla ve svém článku o reformě univerzit, otištěném v Respektu 42/2008, píše: „Na druhou stranu vysokoškolští učitelé z humanitních škol, kteří méně dělají vědu, mají podprůměrné příjmy.“ Dokazuje tím, že navzdory snaze o nestranné mapování situace v současném vysokém školství je sám v zajetí předsudku, podle něhož se skutečná věda dělá především na přírodovědných či technických oborech. Zároveň tím nevědomky vystihuje i podstatu problému s hodnocením, a tudíž financováním humanitních univerzitních oborů. Humanitní obory si, s výjimkou jistých vnitřních scientistických tendencí, které se čas od času objevují, nikdy nenárokovaly stejný statut vědeckosti jako obory přírodní. Vzhledem k obtížné kvantifikaci a přímé aplikaci poznatků je to celkem pochopitelné. Měřit vliv Máchy na českou literaturu lze podstatně obtížněji a neurčitěji než měřit míru radiace polonia. Vědeckost humanitních oborů vychází z jiných předpokladů než z měření a experimentu – totiž z předpokladu racionální interpretace; tyto obory usilují o popis a porozumění světu společenských a kulturních jevů, jedním slovem naší lidské situaci. Poznání, které vytvářejí, pochopitelně musí splňovat pravidla vědeckosti, což znamená především pravidla ověřitelných důkazů a logické argumentace. Takové poznání slouží především k orientaci ve sféře idejí a hodnot, která je pro člověka jako tvora bytostně symbolického naprosto zásadní, není třeba mnoho fantazie k tomu, abychom se přesvědčili, kam může vést „čistá“ věda zbavená jakýchkoli hodnot. Při vědomí tohoto dvojího pojetí vědy, které se vzájemně doplňuje – nikoli vylučuje, je o to zjevnější, jak nově vytvářená kritéria pro hodnocení vědeckého přínosu humanitní obory diskriminují. Protože jak jinak si vysvětlit např. stále větší důraz na kvantifikační faktor, ono pověstné publish or perish, kdy je ve výhodě ten, kdo dokáže v kratším čase publikovat větší množství článků, než badatel, který dlouhé měsíce nebo roky pracuje na knižní monografii. Pro přírodní vědy není neobvyklá týmová spolupráce, ať už v podobě laboratorních pokusů nebo vědeckých příspěvků, pod nimiž je podepsáno několik autorů, což je princip, který na humanitní bádání lze uplatnit výjimečně, jen v případě encyklopedií, větších přehledových publikací apod. A ano, je pravda, že humanitní vědy žádné nové „vynálezy“, žádné hmatatelné výsledky nepřinášejí, je to však jediný argument pro to, abychom je nechali bez povšimnutí zaniknout?