Úderná dechovka Sogenanntes Linksradikales Blasorchester, hrající na akcích anarchistických aktivistů, spolupráce se saxofonistou Alfredem Harthem a skupina Cassiber, spojující improvizaci s rockovou energií. Ale také kompozice pro velké orchestry a postprofesora Institutu pro divadelní vědu na univerzitě v Giessenu. Po těchto osách se pohybuje Heiner Goebbels, skladatel, jehož scénická díla hledají nové definice pojmu „hudební divadlo“. Devatenáctého prosince bude možné v pražském Divadle Komedie jedno z nich vidět a slyšet.

Goebbelsovy premiéry jsou sice společenskými událostmi, v jeho novější hudbě přesto nacházíme podobné postupy a vize jako v nahrávkách z osmdesátých let, ačkoliv manipulace s pásky nahradil sampler a kapelu symfonický orchestr. Důležitou roli i dnes hraje improvizace a její začlenění do komponované formy a rovněž relativizace „vysokého“ a „nízkého“ umění. Suita pro sampler a orchestr si například půjčuje synagogální zpěv ze starých desek a další fragmenty, které pak v nepravidelných smyčkách staví proti akustickým nástrojům. Rozhlasový kus (Hörstück) Wolokolamsker Chaussee je jakýmsi metalovým melodramem. Ve své hudebně divadelní tvorbě se Goebbels zase pohybuje v nepříliš probádaném poli mezi operou a činohrou a snaží se nacházet nové vztahy mezi jednotlivými složkami představení.

Přímočarost i abstrakce antického mýtu

„Zhudebnit Heinera Müllera? Jako skladatel bych nejprve řekl: Ne!“ píše Goebbels v jednom ze svých textů, a následně vysvětluje, proč patří Müller k jeho zhudebňovaným oblíbencům. Müllerův jazyk je sám o sobě velice hudební a výrazně rytmický, což může působit na skladatele jako výzva, zároveň to ovšem sugeruje dojem, že Müller žádného skladatele nepotřebuje a že jakékoliv „dohudebňování“ jeho textů skončí fiaskem. Goebbels k nim proto nejde cestou roubování slov na melodii. V jeho vokálních dílech vedle sebe často slyšíme zcela civilní mluvu i maximálně stylizovanou hlasovou exhibici, hovoří se i zpívá v různých jazycích. Starý operní spor o primát hudby či slova je zapomenut a obě složky si jsou rovny.

Odpoutání Prométhea (Die Befreiung des Prometheus), jehož „libreto“ tvoří krátký text vložený Müllerem do hry Zement, vzniklo v roce 1985 nejprve jako rozhlasový kus, tedy hudební divadlo bez vizuální složky. V devadesátých letech pak byly uvedeny také různé scénické verze, z nichž v Praze bude k vidění ta pro herce (Ernst Stotzner), sampler (Goebbels) a bubeníka-vokalistu (David Moss). Müllerovo převyprávění antického mýtu doplňují kontrastně se střídající plochy: koláže hluků, zasmyčkovaný rytmus dechovky, improvizovaný zpěv nebo uklidňující repetitivní syntezátorové figury jak od Laurie Andersonové.

Tvorba Heinera Goebbelse posluchačům nenabízí snadný přístup: hrne se na ně v několika vrstvách zdánlivě nespojitých, často v sobě ukrývá odkazy k jiným hudbám či jiným textům. Na druhé straně je v ní nepřeslechnutelná energie a jistý druh přímočarosti. Snad to souvisí s velkým Goebbelsovým oblíbencem Hansem Eislerem, představitelem „linie, která drží hudbu při zemi, to znamená nedovolí jí ztratit kontakt s životem a stát se abstraktní hrou se zvuky“.

Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.