Od igelitky po Unipetrol

Ještě před uvedením v Rokoku se mohli diváci s prvními dvěma částmi Mé vlasti seznámit buď prostřednictvím publikace, kterou vydal časopis Svět a divadlo, nebo na půdě Divadla v Dlouhé, kde „příběhy politiků“ nastudoval Karel Král. Inscenace hry Standa má problém etc. tu nese podtitul „loutkové scénické čtení se zpěvy” a je výrazně inspirována poetikou seriálu South Park. Na miniaturním „sociálnědemokratickém“ jevišťátku s několika růžemi a siluetou Hradčan, vyrobenou z novin, hrají papíroví hrdinové na tyčkách. Místo namalovaných obličejů mají nalepené fotoportréty jednotlivých politiků. Velikost hlavičky Stanislava Grosse se mění – když se stane premiérem, loutka se zvětší.

Hlasy všem ženským i mužským postavám propůjčili dva herci (Pavel Tesař a Tomáš Turek). Díky tomuto úspornému opatření sice někdy dochází k mírným nepřesnostem, například Petra Buzková je málo rozeznatelná od Grosse, jindy se však protagonistům naopak daří pozoruhodné interpretace; mezi povedené lze zařadit třeba Miloše Zemana nebo Václava Klause, jejichž projev – jak se zdá – se paroduje nejsnadněji. Celek je rozčleněn několika ironizujícími zvuky a písněmi, jež jsou vybrány s maximální pečlivostí a fungují výborně. Na úvod zazní Ach synku, synku, později hit Michala Davida Nonstop, v této verzi ovšem výrazně zpomalený, a v závěru Kde domov můj. Minimalistické pojetí v Dlouhé má svůj smysl a jednotnou atmosféru.

Pávi, lvi, lego a Seychely

Pro následnou inscenaci v Rokoku dopsala Klestilová ještě třetí díl. V něm využila přede­vším postavu dnes už téměř legendárního Grossova strýce (v podání neherce Iva Šmoldase) s igelitkou plnou peněz. Expremiérův příbuzný nakonec splatí astronomický státní dluh České republiky a poté dostane od premiéra Paroubka za ženu Vlast (na jevišti ji jako vizionářku-kněžnu Libuši ztvárnila Dana Batulková). Jinými slovy: předseda vlády mu bez okolků prodá celou Českou republiku. Kromě tohoto fantaskního momentu má text Ivy Klestilové výrazné rysy dokumentarismu. Každý pravidelný čtenář denního tisku jistě potvrdí, že autorka si věru nemusela mnoho věcí vymýšlet.

V Rokoku hru režírovali Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski. Oba se objevili i na jevišti a své role zvládli coby neherci se ctí – první z nich komunistu Miroslava Grebeníčka, druhý pražského primátora Pavla Béma. Zasvěcení návštěvníci, kteří sledují dění kolem divadla, mohou zejména obsazení Zielinského porozumět lépe. Současný soubor totiž na konci této sezony s největší pravdě­podobností v prostorách nedobrovolně skončí, a to z rozhodnutí nového ředitele Městských divadel pražských Ondřeje Sokola, jenž byl vybrán na základě problematického magistrátního konkursu. Inscenování Mé vlasti lze tedy do jisté míry chápat také jako metaforu současné situace, v níž se umělci ocitli.

Velká část Mé vlasti se odehrává ve Valdštejnské zahradě. Vedle několika nutných objektů, například lavičky využitelné i jinde, tu najdeme některé symbolicky pojaté rekvizity – na každé straně jeviště lva nebo umělohmotného páva s peřím v národních barvách. Při změně místa, například přesunu na Seychely, jde vždy o variaci původního prostředí. Proměnám též v mnoha případech dopomáhají projekce. Herci se několikrát přemístí do hlediště a promlouvají, nebo dokonce tančí mezi diváky, kteří by se v ideálním případě mohli do hry sami aktivně zapojit.

Se znalostí kontextu a všemožných politických okolností je ovšem hodnocení inscenace po umělecké stránce obtížnější. Režiséři patrně nechtěli v prvním plánu parodovat jednotlivé politické představitele. Vzhledem k hudebně-tanečním vložkám (např. spartakiádně laděnému cvičení na skladbu Michala Davida Poupata) a hlavně k pobavenému publiku, které svým smíchem dodává mnoha replikám patřičný smysl, však ve výsledku jde spíše o satirický kabaret s různě kvalitními hereckými výkony. Už původní hra je složena z často navzájem nesouvisejících obrazů. Jednotliví aktéři přicházejí a odcházejí, aby odehráli své výstupy. Text je inscenován včetně všech poznámek, které čte výše zmíněný Ivo Šmoldas. Diváci se tak přinejmenším lépe zorientují v ději a snadněji přiřazují herce k politikům. Tento pohled na věc je určitě relevantní, může ovšem budit drobné rozpaky – ne všichni na jevišti totiž zvládli své postavy dokonale. Absolutní jedničkou je Bohumil Klepl. V trojroli Zeman, Špidla, Paroubek znovu potvrdil svůj přirozený talent. Zejména v posledním, nejnáročnějším partu disponuje odpozorovanými detaily, ať už jde o pohyby rukou, způsob sezení na lavičce nebo dikci a artikulaci. Výrazný je také Tomáš Matonoha jako Václav Klaus. Objevuje se pouze na plátně, není tedy fyzicky přítomen na jevišti. O to zřetelněji může vyjádřit své nadřazené postavení. Ani Matonoha neparoduje, pouze očima nebo výrazem ve tváři připomíná prezidentovo elitářství. Petr Lněnička coby Standa Gross bohužel není zcela přesvědčivý. Vzhledem k podlostem s odposlouchávacími zařízeními hraje korunního prince ČSSD dost jednotvárně – chlapecky a naivně. Lépe se úlohy zhostil Leoš Noha, představitel Vítězslava Jandáka. Scéna, v níž staví společně s Paroubkem maketu domova pro přestárlé umělce ze stavebnice lego, patří k nejzdařilejším. Klestilová v Jandákových replikách pracovala se specifickým jazykovým projevem, Noha její pojetí dotáhl do konce a vytvořil maximálně upřímného a lidovostí prostoupeného ministra.

Politka na Vinohradech

Má vlast vybízí ke srovnání s inscenací Jistě, pane ministře (režie Martin Stropnický v Divadle na Vinohradech), která upozorňuje spíše na obecné problémy – byrokracii na úřadech, neschopnost hospodařit úsporně, snahu vysoce postavených tajemníků udržet se v politice za každé situace atd. Divadelní provedení vychází ze stejnojmenného britského sitcomu a ostrovní říší je ovlivněno také celé dílo; distingované, přiměřeně upjaté, velmi noblesní, a přesto vtipné (i díky dramatizaci Kristiny Žantovské). V hlavní roli ministra pro administrativní záležitosti se představil Viktor Preiss. Podobně jako Klepl
je i on nejdůležitějším hybatelem dění, zaměřil se na drobnosti a postavu propracoval dokonale; např. jeho práce s mimikou je velice precizní. Mimoto se v obou inscenacích objevují projekce, pomocí nichž se dohrává to, co nelze přenést na jeviště.

Z celkového hlediska Má vlast v porovnání s vinohradskou inscenací vyznívá jako hodně drsná, místy groteskně vyhrocená fraška, syrová a nekompromisní. Pokud ovšem uvážíme, jak vypadá česká politika, je otázkou, zda vůbec může být její reflexe jiná; na premiéru pozvaní vrcholní politici nedorazili.

Inteligentní politická satira

I přes jisté rysy besídky, dané zejména celkovou strukturou inscenace, pojetím, atmosférou a nesourodými výkony, je třeba v nastupující předvolební hysterii zařazení titulu Klestilové ocenit a pochválit. Inteligentní politická satira či odlehčené komentáře jako by u nás vymizely. Časopis Reflex soustavně sleduje naše politiky prostřednictvím místy vulgárního Zeleného Raoula. Světlou výjimkou byl pořad České televize Bez obalu. Informoval seriózně a komentoval s nadhledem. Veřejnoprávní instituce ho (ještě před vyjádřením Rady pro rozhlasové a televizní vysílání) z ne zcela pochopitelných důvodů zrušila. Komerční televizní estrády bývají bohužel spíše trapné než vtipné.

Iva Klestilová ve spolupráci s Rokokem tak jako jedna z mála upozornila na nesmyslnost afér a některých politických rozhodnutí v posledních měsících. Diváci snad alespoň do voleb nezapomenou na těžko uvěřitelné výroky bývalého předsedy vlády Grosse či sporné kroky premiéra Paroubka.