Norská hudební scéna se stala populární v Česku převážně ve své avantgardní, elektronické a postjazzové podobě. Jako apendix k této divoké scéně stojí solitérský, podivínský a dekadentní pop hudebníka Kaady, který odhaluje pestrost severských hudebních kruhů. Na jeho posledním albu Music for Moviebikers se snoubí sentimentální písničkářství s výboji k progresivním hudebním formám.

Loňský hudební počin Kaady, muže s mírně dekadentní či dandyovskou vizáží a ohromným talentem, je výletem do světa, s nímž má bohaté zkušenosti coby vyhledávaný skladatel pro norskou nezávislou filmovou produkci. O materiálu na albu Music for Moviebikers lze stručně říci, že se jedná o skladby pro snímky, které nikdy nevznikly, a zůstává pouze na naší imaginaci, nakolik si je dokážeme vysnít. Chce se říct: hudba takových forem, charakteru a kvalit, jakou omnipotentní génius a matador Ennio Morricone nestihl složit a Kaada ji musel zkomponovat za něj. Souvislost s Morriconem zde není náhodná. Album vydal hlasový experimentátor a výlučný zjev soudobé hudby Mike Patton na svém labelu Ipecac, jenž se orientuje na nejpodivnější odnože undergroundové hudby – připomeňme alespoň progresivní jazzmetal Fantomas, divoký hip hop Dälek, elektronické bizarnosti Otto von Schiracha či noise projektu Maldoror. Toto vydavatelství také vypustilo do světa vysoce ceněný výběr Morriconeho temných a vizionářských filmových kompozic z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jejichž extrémně poetická podoba anticipovala minimálně o deset let mnohé z přístupů, jež se ujaly i mimo oblast kinematografického zvukového umění. A konečně, Patton je, stejně jako Kaada, velkým ctitelem italského skladatele, jehož vliv se zrcadlí také na společném albu pompézního patetického popu Kaada / Patton – Romances.

Poslední Kaadův opus sestává z třinácti skladeb pro velký orchestr, složený z dvaadvaceti interpretů, kteří kromě klasických nástrojů (housle, kytara, harmonika, violoncello, perkuse atp.) obsluhují ještě poměrně velkou řadu podivných instrumentů (sestavených samotným skladatelem) s neopakovatelným zvukem. Přestože album zní koherentně a nese jasný autorův rukopis, každá skladba se vykazuje odlišným klimatem a jiným asociativním řetězcem muzikantských odkazů na typické prvky filmů převážně z období šedesátých let. Je nepopiratelné, že hlavními zdroji inspirace jsou zde zvukové plány spaghetti westernů, romantických děl, kreslených grotesek a poetiky filmu noir. Norský skladatel zde upustil od agresivnějších poloh svých předchozích aktivit a zaměřil se na budování suverénních kompozic velmi křehkého charakteru s výrazným zastoupením zvonkoher, strunných atmosférických šelestů a perkusí, které vytvářejí imaginární scénické napětí. Ačkoliv se jedná o skladby s bohatě vystavěnou strukturou a instrumentací, všechny se pohybují v žánru nostalgického a sladce temného písničkářství s mírným nádechem zkušenosti popového a folkového univerza.

Kaada mnohdy rezignuje na slovo s jeho významem a používá neverbalizovaný hlasový projev jako další náladotvorný instrument: v případě ženských vokálů můžeme hovořit o podobně intenzivních a líbezných melodiích jako například v kultovním westernu Tenkrát na západě. Ostatně zde se projevuje Kaadův cit pro nosnou a dobře zapamatovatelnou melodii písní, která však není podbízivá i přes svůj značně patetický náboj. Všudypřítomný patos a dekadentní melancholická póza však nejsou čímsi nezáměrným, nýbrž jasnými plody kompoziční strategie, součástí image umělce, a také jedním z odkazů k filmové hudbě velkých gest a emocí z šedesátých let. Tyto vypjaté city jsou však vždy drženy v mezích a ve svém vyznění a intenci jsou tím nejsilnějším, co tvoří specifika Music for Moviebikers. Navíc právě ony určují a vyvolávají celé řetězce možných kinematografických vzpomínek a kontextů, jimiž norský dekadent tak rád manipuluje. Ennio Morricone získal v mladém a univerzálním hudebníkovi nadaného následovníka.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.