Malíř René Hábl (1968) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Jiří Sopko, prof. František Hodonský). Háblovy obrazy zachycují proměnlivé stavy lidské imaginace, která z beztvarého chaosu vytváří asociativní abstraktní a figurativní motivy. Ty figurativní však setrvávají v poloze pouhých odkazů, bez bližší tvarové či jiné charakterové definice. Z několika náhodných skvrn vznikají nedokonalé bezpohlavní postavičky-hračky (někdy mají blízko k jednoduché komiksové stylizaci nebo 2D grafice z 80. let) plující jakýmsi virtuálním nekonečnem. Barevným vesmírem, nějakým uměle stvořeným astrálním prostorem, z kterého se rodí a opět v něm mizí rozmanité útvary různé životnosti. Je to podivný bizarní svět, plný nejasné a bezúčelné hravosti, spirituality, meditace, proudění, tvárných principů, růstu i dělení či štěpení, odkazující ve svém výrazovém tvarosloví na formální jazyk nových médií. Líheň na pomezí abstrakce a figurace jako by byla v permanentním pohybu. Vnitřní dynamika zabraňuje obrazu, aby se stal pouhou barevnou dekorací. Naopak. Malba plyne, pulsuje, dýchá, zlobí oční sítnici a především se nenechá rozkrýt, odhalit a polapit. Elementy se nezávisle na divákově zkušenosti shlukují kolem různých center, vytvářejí čtecí řetězce, vizuální kódy. Každý další obraz je oknem do znovu rozloženého a znovu skládaného světa. Je to stavebnice plná nevyčerpatelných kombinací a variací, postihující tak analogicky lidskou představu o nekonečnu. Tu představu, v které nás utvrzují právě možnosti, schopnosti a přesvědčivost nových médií s jejich efektními, iluzivně podmanivými a velmi názornými vizuálními rejstříky.