Marek Meduna (1973), absolvent pražské Akademie výtvarných umění (ateliéry J. Davida, V. Bromové, M. Rittsteina, V. Skrepla) a zakládající člen skupiny Rafani, patří mezi neúnavné autory-aktivisty-průzkumníky. To lze vyčíst i z „cestování“ mezi ateliéry během studia AVU. Meduna jako by byl v neustálém pohybu, permanentně na cestě za uchopením aktuálního výrazového jazyka (kresba, malba, instalace, akce). Ve chvíli, kdy jej nalezne a ovládne jeho artikulaci, rychle ho opouští a pokračuje dál. Jinam a jinak. Když se nemůže vymanit, promixuje významy a zahladí stopy kontextu. Zdá se, že autora zajímá samotný proces vzniku forem navázaný prioritně na zvolené téma. To se odráží ve výstupech. Jsou proměnlivé. Vytvářejí ucelené řady, které se vzájemně výrazně liší. Jsou to sondy. Obhlížení terénu, které nelze provádět bez následků. Vjemy, impulsy, podněty mají v sobě prvky surovosti, zraňování, vtipu i sebeironie. Cosi velmi současného lze nalézt v polaritách fyzičnosti a abstrakce, umělosti (simulace) a skutečně prožitých emocí. Trochu stylizační laboratoř. Objevují se zde ohlasy na reálie osmdesátých let, dobu autorova dětství (heavy metal, sídliště, rodina, banalita, šeď, nuda). Autobiografické momenty prosakují skrze podivné rodinné i urbanisticko-panelákové pospolitosti.
Soubor Bez názvu je (opět) solitérní. Grafit na černé ploše vyvolává iluzi stříbra. Laciným je imitováno luxusní. Takový vyprázdněný „obal“, odkazující trochu k sedmdesátým, trochu k osmdesátým létům. Uzavřené tvarosloví s různými přívlastky (umělé, snové, komiksové, bizarní). Nahrané situační tmářství zavání naivním strašením ve stylu pokleslých hororů příslušných dekád. Kresby provedené tak, že tu nelze nic najít, připomínají chlad mramorových náhrobků. Že by ozvuky tehdejších kvaziapokalyptických nálad? Jsou to pouze schrány s jakousi absurdní ne-informací. Uniforma bez těla, nebo věšák na něco, co není přítomno. Prázdno Bez názvu je takřka dokonale hrůzné.