Amelie von Wulffen (1966) vystudovala mnichovskou Akademii der Bildenden Künste (1987–1994). Jejím současným působištěm je Berlín. Patří k předním autorům takzvané New German Painting, dobývající především umělecký trh USA. Jejím posledním výrazným vystoupením je účast na kolektivních projektech Fantastic Politics v Museet for samtidskunst v Oslu (2006) nebo Grand Promenade v aténském Národním muzeu současného umění – EMST (2006). Obrazy Amelie von Wulffen demytizují pohled na skutečnost a její reálie. Jsou přesné v tom, že vtahují divákův zrak do meziprostoru daného částečně fotografickou reprodukcí, částečně malbou. Vytvářejí jakýsi symbolický „nouzový únik“ ze sdíleného životního prostoru, který je patrně vyvoláván tlakem životní praxe. Paralelu lze vysledovat v současné německé próze. Autorka vyznává princip koláže. Východiskem k malířskému zpřesnění nebo naopak k rozvolnění do vizuálních abstraktních poloh jsou montované, různě skládané snímky, často kombinující architektonický exteriér s interiérem. Převažuje spontaneita, skicovitost a otevřenost formy. Transparentní barevnost akrylátových barev připomíná bezprostřednost akvarelu. Z fotografického základu se stává fiktivní svět. Prostřednictvím malířských zásahů je na ploše dosahováno vztahové ambivalence. Ta se odehrává zpravidla v napětí a prostorovém rozporu mezi vlastním subjektem autorky a oblastí chaotické iracionální obrazotvornosti. Nová obrazová realita vtahuje diváka dovnitř obrazu a zároveň expanduje mimo vlastní rámec. Umělkyně vnímá stěnu, zeď, podlahu, strop nikoliv pouze jako orámovanou plochu k malířskému pojednání, nýbrž každá jmenovaná plocha je součástí celkové prostorové interpretace. Fotografická „objektivní“ iluze mizí a nastupuje autorčina „sebeinscenace“, kterou lze odhalit za obrazovou kombinací odžitých reálií a prvků vlastní paměti. Obraz se stává generační paměťovou databankou a dokládá to, čemu Němci říkají Zeitgeist (duch doby).