Statické fotografie lotyšské autorky odkazují na estetiku domácích amatérských snímků (centrální umístění osoby na sociálně vypovídajícím a zároveň neuměle estetizovaném pozadí) a umírněně je významově posunují – téměř nezbadatelnou asymetrií, důrazem na jakousi studenou, hranou intimitu. Kromě narativních črt Halilová vytváří bytová zátiší, jež jsou současnou obdobou konceptu švýcarské umělkyně Iren Stehli (A2 č. 23/2007), do téměř každého záběru rižských pokojíčků tu však leze houstnoucí infantilita (plyšáci, zvířata, pyžámka, pastelky). Halilová je přecitlivělá na uzavřenost svých objektů a jejich domovů, dokáže vyhmátnout neukotvený lidský pohled s falešnou asertivitou namířený do studené čočky fotoaparátu. Odhaluje každé napodobování vzorů. Kritici nejčastěji píší o sociologickém rozměru jejího díla (rychlý přechod chudého Lotyšska do zóny Evropské unie, okaté přijetí mcdonaldizace v hlavním městě, nacionalismus), ale na to nemusíme brát ohled.