Pacov má 5200 obyvatel. Leží v kulturně unylejším okrese Pelhřimov, v kraji Vysočina. Festival Pacovský poledník se tu letos v červenci odehrál teprve po sedmé. Kromě hudby (v posledním ročníku třeba skupin Jablkoň, Draga Banda, místní Mama Earth, Květy, Hm... a dalších) je zde sochařské sympozium, škola architektury, různé tvůrčí dílny (třeba hry na didgeridoo), přehlídka cestovatelských filmů, divadelní performance. „Ekonomicky z festivalu nemá město nic. Spíš ho dotuje. Ale vyplatí se mu to,“ podotýká rodák z Pacova, dnes zaměstnanec ČTK v Praze, Milan Markvart. Na festival jezdí domů každý rok a není sám. V létě městečko ožije návratem lidí, kteří ho opustili při hledání lepších pracovních příležitostí. „Kromě pouti a posvícení to je jediná příležitost, kde mohou společné problémy města řešit všichni, v dobrém rozpoložení, při kvalitní kultuře, ne lidové zábavě. Pochvalují si to i ti, kteří v Pacově zůstali nebo se tam vrátili napořád. Oživují se tak vazby lidí na naše město,“ domnívá se Markvart. Festival určuje rytmus roku celého městečka, nejen lidí, kteří ho připravují. Studenti ve školách například vyrábějí sluneční hodiny (znak přehlídky); sochy vytvořené na sympoziu pak zdobí městský park, akce pomáhá i místnímu kinu, zámku a dalším institucím, které se připravují na letní hosty. Každoroční příliv kreativity zdůrazňuje jako nezpochybnitelnou kvalitu i dlouholetá pořadatelka festivalu a od loňského listopadu též nová místostarostka Jana Hrušková: „Náš kraj je zemědělský. Posluchači jsou velice specifičtí, během roku příliš kulturou nežijí. Ale na festival chodí, místní tvoří téměř polovinu obecenstva. Lidé jsou velmi pyšní, když slyší, že se o festivalu v Pacově mluví nebo píše.“ Peníze na organizaci shání pořádající občanské sdružení horko těžko: část dává město, část místní podnikatelé, mnoho lidí pomáhá technicky. Přesto jim to stojí za to a pacovský lid to dobře ví.

Autor je novinář.