„Slavnostní chvíle budou navždy připomínat slova, která soudruh Gustáv Husák zapsal do pamětní knihy: ,Praha a celá naše vlast se dnešním dnem stávají bohatšími o Palác kultury. Toto krásné dílo je důstojným svědectvím naší socialistické současnosti, vyspělosti československé architektury, schopnosti projektantů, techniků, výtvarníků a dovednosti našich dělníků. Naše upřímné poděkování patří všem těm, kteří se svou obětavou prací zasloužili o vybudování tohoto paláce, v němž se v nejbližších dnech uskuteční XVI. sjezd Komunistické strany Československa. Ať toto nádherné dílo všestranně uspokojuje a rozvíjí kulturní a společenské zájmy našeho lidu, ať dobře slouží současným a budoucím generacím.“ Ano, příšera nad Vyšehradem, dnes zvaná Kongresové centrum, slouží a sloužit bude. Citát vybraný z oslavného článku otištěného v roce 1981 v Mladé frontě je doplněn fotografií dnešního stavu monstrózní stavby (má se k světu) a kratičkým životopisem (vždy se měla). Z takto komponovaných dvojstran je sestavena kniha Český svět. Kulisy let 1948–1989.

S úkoly roste iniciativa

Autoři Jaroslav Bárta a Ivan Dejmal vytvořili katalog různých staveb či jen zásahů do krajiny socialistické éry, s nimiž se dodnes sžíváme. Prodejny smíšeného zboží budované v akci Z, vodní díla, elektrárny, televizní věže, Priory na náměstích, koldomy, sídliště, mosty, stadiony, doly, „vesnice“ složené ze tří paneláků a tak dále. V podtextu fotografií řazených chronologicky podle roku stavby, demolice či díry do země je v naprosté většině cítit zoufalství nad lidskou blbostí a mocí, umocněný souhrny politických událostí daného období a především výběrem z dobového (denního i lajfstajlového) tisku. Spojení drakonických rétorických figur s obrazy konkrétních dopadů tehdejšího budování na dnešní krajinu a s historickými fakty funguje jako učebnice vlastivědy a slovní ostražitosti pro všechny věkové kategorie. Výkon autorů Světa v obrazech z roku 1949 při chvalozpěvu na velkovýrobnu prasat (Gigant Smiřice – škodovka na prasata) nebo Jiřiny Švorcové na návštěvě u pohraničníků a další absurdní texty upozorňují na politické rozměry každé změny krajiny. Do koncepce publikace se naštěstí vešly i stavby, které tehdy nejen pomohly vyřešit velký (nejčastěji bytový) problém, ale dnes patří k obdivovaným architektonickým objektům: byty stavěné podle sovětského vzoru v Ostravě-Porubě a havířské sídliště v Kladně. Názvem kniha odkazuje k publikaci Letem českým světem (v roce 1998 ji též inicioval fotograf Jaroslav Bárta), jež konfrontovala stejné krajinné záběry v odstupu sta let. Poukazuje se tím na mnohem širší historický kontext než na oněch jednačtyřicet let.

Lidi a vodníci

Krajiny na kraji, kniha fotografií studentů, jež J. Bárta (tehdy vedoucí Katedry fotografie FAMU) vedl oproti módnějším tendencím (konceptualismus, figurativní fotografie, záliba v soukromí a v intimních zákoutích města) k zájmu o cestování českými zeměmi, zvláště místy, která byla či se stala periferií různého typu, k zájmu o pobývání a tvorbu v krajině. Vzniklé záběry tvoří často jemnější variace na pozdější motivy zmiňovaného Českého světa. Dojemná rezidua minulosti (základním pocitem tu není zhrození, ale spíš radostné potloukání se a poznávání) se napůl vsákla do země a asi zůstanou tak. Hlavním tématem knihy snad měly být jizvy krajiny znásilněné mocí (podle epilogu Václava Vokolka), naštěstí to nebyl záměr všech mladých tvůrců. Ozvuky zmíněných fotografických proudů jsou v jejich pracích znát stejně: konceptualistické série karavanů nebo pohraničních prodejen kýčů tu střídají portréty lidských živočichů ve svém přirozeném (ostatním nepochopitelném) prostředí a zkoumá se tu jejich sebeprezentace; vracejí se motivy písma a znaků v různých končinách: nápisy, zákazy, nálepky, ukazatele, graffiti. Projekt drží pohromadě díky kvalitě jednotlivých fotografií a skrývané radosti z pohybu i v poničeném prostředí.

Pedagogicko-hledačské nadšení a úspěšná snaha o komplexní vnímání tématu krajiny (v tom tkví síla celé trojice knih) je znát z čítanky a galerie Tvář naší země. Díla českých malířů, kreslířů a fotografů jsou proložena sršatou směsí úryvků z české literatury, týkajících se krajiny (Moraváci by měli číst odzadu, od Radhoště a Macochy až po všechny ty nekonečné varianty Milešovky a Lovoše). Očekávaní Kosmas, Čep, Baar, Klostermann, Stifter, Reynek jsou tu ve společnosti Bondyho, Šruta, Vladislava, M. Červenky, ale třeba i Karla Nováčka, který v roce 1950 zkusil komunistickou rétorikou (včetně citací Lenina) soudruhy přesvědčit, aby neničili přírodu víc než kapitalisté. Vztahy mezi reprodukcemi a texty jsou často vtipně pokoutní. Nejlepší dvojice je myslím Vančura – Lada. Oba předvádějí, jak z české krajiny přímo před očima vyvstává epika. Nejčastěji jsou ovšem jejími nositeli příšery.

Autor je publicista a překladatel.