Festival španělského filmového průmyslu?

V druhé polovině února proběhl v brněnském kině Art a v pražském Světozoru třetí ročník Festivalu španělských filmů. Bohužel stejně jako v předchozích letech ani tentokrát nevyužila tato reprezentativní akce Španělského velvyslanectví a kulturního Institutu Cervantes nabízející se možnost představit španělskou kinematografii v plné síle či aktuálnosti. Hlavní problém vidím v neujasněné dramaturgii. Proč byl například mezi převážně současné filmy zařazen zrovna Nenápadný půvab buržoazie Luise Buñuela společně s Andaluským psem, když jsou oba snímky nabízeny od ledna i v letošním Projektu 100 a navíc již několik let pravidelně kolují po České republice v rámci filmových klubů? Navíc si dovedu i přes jejich nezpochybnitelné místo v historii světové kinematografie představit mnoho jiných klasických děl, která by španělské kulturní prostředí odrážela lépe. Podobné „mrhání festivalovým prostorem“ pro mě představuje i opětovné uvedení Hlasu moře Alejandra Aménabara. Film byl v minulých letech intenzivně nabízen v české distribuci a ještě dnes jej můžete občas nalézt na programu artových kin. Určitou dramaturgickou zmatečnost lze spatřit i v případě snímku Iciár Bollaínové Dám ti své oči, který popisuje jeden z palčivých problémů současného Španělska – domácí násilí. Jeho originalita spočívá především v tom, že přináší i pohled z úhlu agresora (nijak nepřikrášlený, zároveň však ani zbytečně zploštělý). Hned se však naskýtá otázka, proč se organizátoři spokojili pouze s tímto, sice zajímavým, ale přece jen již z roku 2003 pocházejícím filmem, když jeho režisérka natočila v loňském roce přinejmenším stejně kvalitní snímek Mataharis, který česká kina zatím neuvedla. Věřím, že by o tento film diváci projevili zájem, stejně jako o rovněž nezařazený nejnovější film Julia Medema Caótica Ana. Namísto toho však pražskou část přehlídky zahájila prkenná adaptace divadelní hry Lope de Vegy Hloupá dáma, které by určitě slušela televizní obrazovka v lecjakém divadelním foyeru, nicméně v případě zahájení Festivalu španělského filmu se jedná o jasné faux pas. Naštěstí vzápětí nabídl festival i několik příjemnějších zážitků. Určitě bych mezi ně zařadila poslední snímek Bigase Luny Já jsem Juani, v němž se s oblibou provokující režisér nesmlouvavě pouští do omezeného světa španělské mládeže, stejně jako jediný latinskoamerický film programu Housle. Rozporuplné pocity nad festivalem však zůstávají. Je sice pěkné, že se přehlídka těšila velkému diváckému zájmu, myslím si však, že by tomu tak bylo i v případě, kdyby se v ní objevilo méně konvenčních či ověřených titulů. Takto zůstává stále otázkou, zda festival informuje skutečně o španělské kultuře či spíše o španělském filmovém průmyslu. Nemohu se ubránit srovnání s podobně neujasněným Festivalem francouzských filmů. Škoda, jako divačku by mě skutečně velmi zajímalo, jaké nové autorské filmy v těchto zemích vznikají. Pokud ale budou oba festivaly pokračovat v podobné „nedramaturgii“, je mi jasné, že se to jen tak v českých kinech nedozvím.