„Plastiky dneška je Komunistický svaz mládeže,” hlásá titulek článku Ondřeje Slačálka v Britských listech. Na toho, kdo si nenechal v uplynulých patnácti letech udělat lobotomii, musí působit přinejmenším bizarně. Slačálek sice parafrázuje titulek článku Andreje Blažka „Plastici dneška?“ v Literárních novinách, který podobně nepřijatelně spojuje soud s Plastiky se soudem Ztohoven, to ho však neomlouvá. Je to podobné, jako by dnešní teroristy přirovnával k odbojářům za druhé světové války. Slačálkův článek se týká faktu, že ministerstvo vnitra zrušilo mladým komunistům jejich organizaci a prvoinstační soud jeho rozhodnutí potvrdil. To má s pronásledováním členů hudební kapely The Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let společného asi tolik jako dnešní televizní reklama s tím, co za normalizace uváděl na obrazovkách pan Vajíčko. Je to podobné, jako by dnešní teroristy přirovnával k odbojářům za druhé světové války. Stejně se to má s verši zpívanými Pavlem Zajíčkem: „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“ a inkriminovanou větou ze stanov mladých komunistů, kvůli níž byl jejich svaz zakázán: „KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických – odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským – a společenských – zavedení socialistické demokracie – podmínek pro budování socialismu jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem.“ V prvním případě jde o umění, ve druhém o spolčení za účelem odebrání legálně nabytého vlastnictví a vybudování komunistického zřízení. V prvním případě padaly nepodmíněné tresty, ve druhém by stačilo, aby hoši s krví nalitými mozky změnili pár slov ve stanovách a nepřišli tak o právo najímat si klubovnu. A copak k tomu říká Slačálek? „Stát brání ,lidská práva’ malé menšiny na soukromé vlastnictví výrobních prostředků (vzpomeňme přitom, za jakých okolností toto vlastnictví v divokých devadesátých letech vznikalo) tak aktivně, že přitom potlačuje práva ostatních na pouhé vyjádření vlastního názoru.“ Jednoho překvapí, kolik demagogie lze vtělit do jedné věty. Pěkná je především pirueta s právem na soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Uvozovkami se z něj udělá ne-právo a populisticky se připojí douška, že všechno je stejně nakradené, čímž se z ne-práva vytvoří zločin. Když se pak sejde parta, co vám hodlá něco sebrat, neměli byste se proto ani moc zlobit. A především: kdyby stát potlačoval svobodu projevu, měli bychom radikálních levičáků plnou Pankrác.