Možná i díky autobiografickému komiksu Persepolis se tomuto médiu u nás dostalo ví­ce pozornosti, a když musel nakladatel tuto knihu dotiskovat, což se u komiksů nestává často, otevřelo to i ostatním knihám íránské spisovatelky cestu na náš knižní trh. Kuře na švestkách (Poulet aux prunes, 2004) je jejím zatím posledním komiksem pro dospělé. Persepolis si našla své čtenáře i díky tomu, že šlo o autentický příběh, který autorka prožila. I v Kuřeti na švestkách se postava autorky objevuje, tentokrát však jen jako jedna z osob v pozadí. Navíc jde spíše o fikci než o reálný příběh. Největší kritiku Satrapiová s Persepolí sklidila za výtvarný styl, příliš podobný tomu, jaký využívá její učitel David B. V Kuřeti na švestkách se zbavila složitých snových obrazců i ornamentálnosti a vsadila na jednoduchost (navíc často vypustila obrázky z rámečků a nechala jim tak více volnosti). Když se například objeví sen nebo vzpomínka, vystačí si s černým pozadím, které nahradí bílé. Její kresba tak působí čistším dojmem a nechává více prostoru příběhu. V něm naopak využívá prvků magického realismu (třeba když se na pohřbu matky hlavního hrdiny objeví oblak kouře nad rakví) a náboženské symboliky (když hrdinu nechává umírat sedm dní). I samotná zápletka má v sobě jistou tajuplnost: při manželské hádce zničí žena svému muži jeho hudební nástroj, on pak není schopen najít za něj stejně znějící náhradu, a tak se rozhodne zemřít. Prolínají se tu tak dvě roviny – běžný rodinný život a vedle toho život vnitřní, k jehož naplnění jsou třeba ideály nebo určitá umělecká krása. Je to tedy také kritika společnosti, která pro svůj další růst tento vnitřní život nepotřebuje a nahrazuje ho spotřebou. Děj Satrapiová rámuje scénou „náhodného“ setkání, jíž knihu otevírá i uzavírá a která dává příběhu romantický a zároveň metafyzický náboj. Aby děj navíc zpestřila, zabudovává do něj autorka další, neméně zajímavé příběhy lidí z okolí hlavního hrdiny, které se vážou k nelehkému osudu Íránu v minulém století.