Francouzský malíř Balthus (1908–2001), vlastním jménem Balthazar Michel Klossowski de Rola, pochází z polského aristokratického rodu Rola, usídleného po celé generace na území Pruska. Balthus měl dobré umělecké zázemí: syn historika umění Ericha Klossowského a Elisabethy Dorothey Spiro, zvané Baladine, a bratr staršího Pierra, známého filosofa, estetika, spisovatele, který je v poslední době objevován uměnovědou také jako výrazný kreslíř a grafik sadovského ražení. Do pařížské umělecké společnosti uvedl Balthuse básník Rainer Maria Rilke. Zde si ho oblíbili spisovatelé André Gide a Paul Éluard, velký respekt měl také u André Bretona. Velké přátelství navázal s umělci Georgem Braquem a Albertem Giacomettim. Na Balthusův umělecký vývoj mělo velký vliv florentské renesanční malířství, především dílo Piera della Francesca, které poznával bezprostředně po polovině dvacátých let při svém pobytu ve Florencii. V letech 1930–33 pobýval v Maroku a poté se opět vrátil do francouzské metropole. Okupovanou Paříž opouští roku 1940 a odjíždí nejprve do Savojska, roku 1942 do neutrálního Švýcarska (Bern, Ženeva). Po válce, v roce 1946, se vrací do Francie. V roce 1964 se stěhuje do Říma a od roku 1977 přestává malovat, přesídluje do švýcarského městečka Rossimière, kde žil až do své smrti (2001). Balthusova ambivalentní figurativní malba pracuje především s podprahovým vnímáním diváka. Osvědčenými malířskými prostředky, v potměšilosti klasických forem, umělec režíruje především divákovy pracující emoce, které jsou projektovány do obrazového celku. Interpretace konkrétních obrazů prostřednictvím spletitého jazyka symbolů se stává bludným kruhem, mlhou, ve které lze brzy a důkladně sejít z cesty a zbloudit do vlastních dotírajících tužeb a vizí. I proto bývají Balthusovy obrazy přes všechnu formální klasičnost spojovány se sexuální exaltací až perverzí.