Jan Hísek (1965), absolvent ateliéru knižní kultury a písma na pražské VŠUP, je představitel relativně ojedinělé spirituální tendence v současném umění. Stojí rozkročen mezi dvěma výtvarnými projevy. V jednom navazuje na odkaz Zrzavého, Diviše a Váchala a vytváří uhrančivé grafické listy s figurálními výjevy, které v sobě nesou zakódovaný příběh – a občas jsou také zamýšleny jako ilustrace. Druhá Hískova poloha, jež se poslední dobou stále více prosazuje, je temně živelná. Autor v ní rezignuje na existující výtvarnou tradici a noří se do hlubin vlastního podvědomí. Grafika ustupuje kresbě a malbě a dříve čitelná symbolika uvolňuje místo tušenému a nepojmenovatelnému. Vládu nad aktem tvorby přebírá automatismus, který otevírá cestu do transpersonální oblasti psychiky, potlačuje vědomé akty a podřizuje kreativitu vyššímu principu imaginace.

Vegetativní mandaly a srostlice organických útvarů prostoupené všudypřítomnými černými tvářemi, připomínajícími negerské masky, mají cosi příbuzného s výtvory Karla Havlíčka, Cecílie Markové, Edmunda Monsiela, Adolfa Wölfliho či Victoriena Sardoua. Navzdory výtvarnému vzdělání patří Hísek svou podstatou do rodiny art brut, syrového umění, které vzniká nezáměrně a bez racionální cenzury. Jeho tvůrčí postup je srovnatelný s postupem mediumních kreslířů. Své kompozice předem nerozvrhuje. Hemžení na jeho obrazech pozvolna narůstá někdy z rohu plátna, jindy z jeho středu, a kumuluje se na principu podmořské optiky. Ta tvary činí fluidními a transparentními a dovoluje vrstvení efemérních světů a snových říší. Jestliže náměty k Hískovi přicházejí z nevědomých sfér, jeho technika je naopak zcela pod kontrolou. Kreslířská i malířská erudice mysteriózní přitažlivost jeho čarovných féerií umocňuje.