Tomáš Halík i Jiřina Šiklová se ve svých textech ve sborníku K čemu dnes humanitní vědy? shodují, že přezíravý postoj k „filozofování“ vyplývá především ze stavu dnešní společnosti, která je stále v přechodu od socialistických vzorců myšlení („vědeckého světového názoru“) k západnímu kapitalismu, jejž s příznačným zpožděním napodobuje. Humanitní vědy odnesly dobu totality snad nejvíce, pod ideologickým dohledem byl znemožněn jejich rozvoj. Výsledkem je, že základní, střední a mnohdy i vysoké školství zůstává u prověřených forem minulosti (a především, ovlivňuje v tomto duchu své absolventy).

Čísla vyplňující prázdnotu

„Za minulého režimu jsme byli zvyklí považovat kvantitativní ukazatele, třeba produkci oceli na hlavu jednoho obyvatele, za vhodný způsob sebeprezentace,“ píše Šiklová. A věru se toho mnoho nezměnilo. O úspěchu jedince rozhoduje stav konta, v univerzitním prostředí počet citací v mezinárodních časopisech (impact factor), o akreditaci oboru počet akademických titulů jeho vyučujících. Kvalitativní ukazatele jsou zcela zanedbávány. Nikoho nezajímá, zda řádně otitulovaný pedagog vůbec umí učit a zda je skutečně profilující osobností oboru. Třísvazkové dílo vydané v německém překladu v prestižní edici má v daném systému hodnotu jedné položky stejně jako brožura. Technicistní impact factor humanitním vědám a jejich kontextu viditelně nevyhovuje; otázku kritérií je třeba znovu otevřít. Podle Františka Šmahela by ji měli projednat předně odborníci s neformálním respektem ve svém oboru.

Potřeba smyslu

Dosavadní kritéria zvýhodňují přírodní vědy, které ale podle Miroslava Petříčka nemají člověku co říct, pokud se vyhýbají úvahám o svém smyslu. Na půdě reflexí základů jakékoli teorie se humanitní a přírodní vědy mohou stýkat a potýkat. Poznání se často ocitá za hranicemi pojmenovatelného a bez opory v existujících modelech. Vědy o člověku pracují na modelu rozumění, který platí i za hranicemi těchto věd.

Z krátkodobého hlediska je sice humanitní vysoké školství pro politiky nezajímavé, ale z dlouhodobější perspektivy je podpora vzdělávání základním předpokladem pro to, abychom porozuměli národní kultuře a mohli uchovat její identitu v globalizujícím se světě. Především se jedná o to, jak naplníme veřejný prostor a svůj vlastní život.

Miloslav Petrusek připomíná dílo Vilfreda Pareta, ekonoma i filosofa, který popsal člověka jako bytost ekonomickou a současně jako původce iracionálních, pouze racionálně zdůvodněných aktů. Osvícenská ideologie „rozumu“ a stálého pokroku našla v dějinách svou nejhrůznější podobu v nacistické technologizaci zabíjení. Současná společnost vytváří nové formy sociálního napětí, které je nutné reflektovat a vysvětlovat. V tom spočívá odpovědnost humanitních věd.

Sebekritika

Autoři sborníku nesměřují kritiku pouze k vládním představitelům, ale také do vlastních řad. Jednotlivé obory spolu nespolupracují a vzájemně na sebe neodkazují v publikacích. Rovněž chybí dialog s přírodními vědami, jejichž směrem je prohlubována propast. Podle Šiklové také chybí komunikace se společností, neboť v akademických kruzích jsou podceňovány popularizační články. Uměle je tak vytvářena izolace a z ní pramenící komplex inferiority.

Navíc dochází k utužování stereotypního myšlení, protože se humanitní vědy brání brát v potaz otázky, které přicházejí odjinud. Podle Petříčka však může „skutečná myšlenka vzniknout jenom tam, kde se setkáme s něčím, co nás donutí naše myšlení změnit“.

Víme vůbec, jaký je skutečný stav českého humanitního vysokého školství?

Idealisté?

Příspěvek Rudolfa Chmela se otevírá posteskem nad ztrátou úcty k tradičnímu vzdělání po sametové revoluci. V internetizovaném světě bezmezné svobody nejsou jedinci schopni vzdorovat jakékoli ideologii. Akademici nejsou společenskými autoritami a mění se v pedagogy rotující po republice ve snaze nashromáždit příjem dostačující k obživě. Investice do vzdělání bez narušování autonomie univerzit se vyplácí, jak nám ukazují příklady Irska a Finska, kde následně došlo k zlepšení životní úrovně i ekonomického potenciálu.

Nejde ale nakonec o jakýsi utopický projekt intelektuální elity podobný avantgardní snaze „kultivovat“ člověka, který je předem odsouzen k nezdaru? Najde se vůbec někdo mimo akademickou obec, kdo se bude zamýšlet nad tímto sborníkem? Pochyby zůstávají, ale cesta je nastoupena.

Miroslav Verner vypráví příběh české egyptologie, zdánlivě zbytečného a exotického oboru. Zní to jako mýtus z obrozenských časů, ale jde o skutečný příběh českých vědců, kteří se prosadili v mezinárodní konkurenci, a to především díky týmové práci multidisciplinárního charakteru. Závěrečné Vernerovo slovo je možné chápat jako apel: „existence malého humanitního oboru není samozřejmostí, o jeho úspěšný rozvoj a celospolečenské uplatnění a uznání je třeba neustále usilovat nikdy nekončícím hledáním nových tvůrčích cest“.

Autor je bohemista.