Řečí Spolkové republiky Německo je němčina. Tato věta by podle závěrů, které si odhlasoval sjezd německé křesťanské demokracie, měla doplnit ústavu. Pro CDU to není nic nového pod sluncem – už před několika lety chtěla vyvolat debatu o definici Leitkultur, tedy vůdčí německé kultury. Jediným výsledkem „leitkultury“ ale bylo zvolení tohoto pojmu za nejhorší slovo roku 2000. Jazyk jistě patří mezi kulturní znaky par excellence, jenže podle pravidla „co je psáno, to je dáno“ ještě nikdo živý zájem o kulturní obrození nevyvolal. A tím méně v zemi, kde je každý jedenáctý obyvatel papírovým cizincem. Pohnutky CDU, která po kodifikaci němčiny v ústavě volá, přitom sdílejí i lidé úplně jiné politické orientace. Německo má problém s ghettoizací cizinců, neví si rady s tím, jak přimět imigranty k živému zájmu o jazyk, který mnohde v práci ani obchodech nepotřebují. Němčina by zřejmě měla být pro všechny, ale proklamace v ústavě s tím sotva něco změní. Své o jazykových limitech ostatně ví i největší kulturní globalizátor světa, Amerika. V ústavě Spojených států totiž není o státním jazyku jediná zmínka.