Haptické umění, voňavý film – to dávno není nic nového. Vzpomeňme jen na naše poetisty a umění pro všechny smysly. Proto jsem od setkání s proslulým francouzským umělcem Fabricem Hyberem, autorem „aromatického filmu“ Cent sans sens, čekala něco skutečně mimořádného, co pouhé manifesty dávno předčí. U vstupu do sálu pražského Francouzského institutu, jenž na konci května pořádal celý voňavý týden, dostal každý divák tzv. čichovou kartu, lépe řečeno papírek s pěti očíslovanými „voňavými“ skvrnami. Osmnáctiminutové Hyberovo video beze zvuku spočívalo v tom, že zabíralo ne zrovna ostře předměty v jakési místnosti a občas nás číslem na plátně upozornilo, že si máme přičichnout k příslušné skvrně na papíru. Video bez jakékoliv, byť jen vizuální kvality, místo zvuku saponátový papírek, jehož očichávání po chvíli spíš nudilo, než provokovalo, a navíc rušilo vnímání filmu. Žádné násobení smyslů, ale jejich vynulování. Že celá bublina mediálního úspěchu Fabrice Hybera velmi brzy splaskne, se dalo čekat už od jeho předchozích „děl“, dvaadvacetitunového mýdla nebo čtverhranného míče, případně od afektovaného „magnifique!“, které vykřikoval galerista nad Hyberovými podivnými kresbami o „ropě“. A stvrdilo se definitivně autorovým žoviálně-nabubřelým projevem po „voňavém“ filmu. Co tohoto člověka tedy vlastně proslavilo? Asi laciná provokace a dobrá sebepropagace. Nevěřme „proslulým“ umělcům a objevujme vlastní. Je jich víc než dost, jen mají spoustu práce na díle, a nemají proto tolik času na sebeprezentaci.