Protagonisty této pozoruhodné vzpomínky na to, jak se v prosinci 1989 čeští disidenti učili politice, jsou Václav Havel, Miroslav Pavel, Marián Čalfa a autor.
Třináctého prosince 1989 jsem byl ve vinohradském ateliéru výtvarníka Josky Skalníka u Riegrových sadů, kde se Havel připravoval na prezidentskou kampaň. Nevím vlastně ani teď – na jakou kampaň? Kde a jak se měla odehrávat? Havel mne tam pozval, už nevím proč. Byl jsem tam ještě jednou, hned druhý den, a v obou těch dnech se tam odehrály přímo zlomové události. Když mě tam vezli, neměl jsem zavázané oči šátkem, ale připadal jsem si tak: hned jsem zapomínal, kudy jedeme. Havel se skutečně před veřejností a médii ukrýval, jistě měl pro to své dobré důvody.
První den jsme napjatě sledovali přímý televizní přenos z parlamentu. Z něj bylo zřejmé, že vedení parlamentu neudělalo, co bylo předtím mezi ním a námi smluveno, totiž že nezačalo s kroky, které by uvolnily místo v jeho vedení pro Dubčeka – a to byl přece politický předpoklad volby Havla, chtěli-li jsme udržet česko-slovenskou jednotu! Havel byl značné rozčilený a rozhodl se do parlamentu zatelefonovat. Ale jak se do něj volá? Nikdo nevěděl. Listovali jsme v telefonním seznamu. Doufám, že se nemýlím, i když to může připadat za vlasy přitažené: nakonec se Havel dovolal do šatny a kohosi tam přesvědčil, aby napsal na papírek vzkaz od něj, od Havla, kandidáta na prezidenta, a odnesl jej předsedajícímu. A skutečně za chvíli jsme na obrazovce viděli, jak jakýsi zřízenec nese něco k předsednickému stolu. To nás povzbudilo: poslouchají nás. Ale kdo? Šatnář? Reakce předsednictva FS na Havlův naléhavý vzkaz byla totiž veškerá žádná! Bylo zřejmé, že se nám věci začínají vymykat z rukou, pokud jsme je kdy opravdu v rukou měli.
Havel byl velmi rozčilen, ba řekl bych, že zuřil. Rozhodl se, že musíme ještě téhož dne reagovat ostrým vystoupením v televizi, samozřejmě v hlavním vysílacím čase. A že vystoupím já. Bylo už k večeru. Začali jsme sepisovat slova prohlášení a Havel si pozval do Skalníkova ateliéru ředitele Československé televize Miroslava Pavla. Pavel fungoval – vedle Oskara Krejčího – jako Adamcův poradce i při našich jednáních ve Strakovce, a my jsme ty dva pokládali za jediné mozky druhé strany. Byli inteligentní, mysleli na několik tahů dopředu, uměli vyjednávat.
Pavel přijel a Havel po něm požadoval ujištění, že večer budu moci vystoupit v hlavním vysílacím čase, v Televizních novinách. Pavel to odmítl, prý snad až někdy pozdě večer. Bylo to neklamné znamení, že druhá strana ucítila příležitost a snaží se běh událostí přibrzdit a obrátit. Věděli jsme o tom jen my, pár lidí kolem Havla na neznámém místě v Praze. Všechno ostatní jinak vnějškově nasvědčovalo, že lidové hnutí v čele s OF se nezadržitelně přibližuje k definitivnímu vítězství…
Pavel a Havel: Pavel držel v náručí několikaměsíční miminko, říkal, že má nemocnou ženu a že nemá nikoho na hlídání. Dítě řvalo. Ale hlas zvýšil i Havel. Vlastně jsem ho tak poprvé viděl a slyšel – křičet a být zlý. Bylo to hodně nezvyklé, ale ono opravdu šlo o všechno. Křičel na Pavla, že večer v televizi budeme v prime timu, anebo že on, až bude prezidentem, okamžitě zařídí, aby na jeho místo přišel někdo jiný, třeba Jirka Kantůrek, a že on, Pavel, půjde leda tak do… Padala tedy i sprostá slova. Byl jsem z Havla poněkud vyděšený, ale věděl jsem zároveň, že revoluce najíždí na mělčinu a odtahový remorkér nikde. Pavel nakonec neslaně nemastně souhlasil, a že už musí s dítětem domů. V tu chvíli jsme všichni zmlkli, protože jsme si najednou uvědomili, že jsme měli svědka této mimořádně ostré výměny názorů, slov, která padla a která zastrašovala, vydírala.
Tím svědkem, který slyšel Havlovy výhrůžky i to, jak se Pavel nakonec poddal, svědkem jeho potupy, byl malý magnetofónek na stole v náhle zešeřelé již místnosti. Kdyby mu nesvítila červená kontrolka, anebo kdyby byl bílý den, asi bychom si toho nevšimli. Teď jsme všichni mlčky, nehnutě zírali na to červené světýlko, které vstoupilo do děje jako vetřelec. Jako svědek něčeho, co nemělo být dosvědčeno. Jako nežádoucí svědek hrubého nátlaku ze strany jednoho člověka a ponížení druhého, který nátlaku podlehl.
Byla to, řekněme, malá historická chvíle, historický mžik, pár dramatických vteřin, mnoho však vypovídajících o Václavu Havlovi a o celém Listopadu.
Havel si byl vědom, že magnetofonový pásek je pro Miroslava Pavla těžce kompromitující. Kompromitovat ho však nechtěl, ani dále ponižovat, nechtěl, aby poražení mohli být zbytečně znectěni; pak, jat náhlou intuicí, skočil ke stolu, vyndal z přístroje kazetu a beze slova ji podal Pavlovi. Ten pochopil, beze slova si ji vzal, vyběhl z bytu a s dítětem v náručí se rozběhl z pátého patra dolů na ulici.
Teď se zase ozvala intuice ve mně, a připouštím, že méně velkorysá. Spíše opatrná. To mu přece nemůžeme nechat, vykřikl jsem zděšeně. Řekl jsem: představte si, že tohle pustí Pavel večer do éteru: kandidát na prezidenta by se předvedl jako hrubián, ba jako vyděrač! Zneužívající moci, kterou ke všemu ještě ani nemá! Národ by jen koukal a komunisté by si mnuli ruce… Myslím, že si to uvědomili i ostatní přítomní: Havel právě prokázal velkorysost, ale teď už zase musíme na velkorysosti ubrat, protože máme také nějakou odpovědnost. Ostatní s tím mlčky souhlasili a já vyrazil stíhat Pavla po schodech. Vyběhl jsem na ulici, Pavel už seděl v autě, řvoucí dítě v náručí, motor už běžel. Stáhl okénko a já mu navrhl: pane Pavle, dejte mi ten pásek, já ho tady někde hodím do kanálu… A teď byl zase velkorysý on. Přemýšlel jen vteřinu a kazetu mi podal. Oběhl jsem několik kanálů v okolí, všechny byly zanesené hlínou a listím. Zase jsem se octl u jeho auta a říkám: sakra, všecko je tady zacpaný. A tu on řekl, a byla v tom jistá paradoxní velikost oné chvíle, pro všechny zúčastněné jinak trapné: tak si to strčte do prdele. Potom se řvoucím miminem odjel.
Moje role byla v té situaci spíše opatrnická, skoro trapná, řekl by možná někdo. Havel i Pavel byli na výši historické chvíle. Odmítli hrát nízkou vyděračskou hru, i když stáli čelem proti sobě. Já jsem zafungoval jako pojistka pro všechny případy, kdyby si tu velkorysost jeden nebo druhý rozmyslel.
Večer na Kavčích horách to ale bylo nakonec na mně. Měl jsem přednést ostré prohlášení, které jsme napsali s Havlem. Šéfové večerního vysílání a redaktoři dělali, že nic nevědí, že žádné pokyny od Pavla nedostali. Vůbec mě nebrali na vědomí. Kdoví, možná se vzbouřili na vlastní pěst: šlo o všechno a i oni si to uvědomovali. Tak jsem chtě nechtě musel vyhrožovat a zvyšovat hlas pro změnu zase já. Nakonec jsem v prime timu byl, i když na konci zpráv. Byl jsem tam celou dobu sám, kolem samí režimní redaktoři, kteří mě evidentně neměli rádi. Nebylo mi lehko. V ostré formě jsem parlamentu adresoval výzvu OF, aby co nejdříve odhlasoval ústavní zákon o personální rekonstrukci zastupitelských sborů, který by (kromě abdikací, k nimž už docházelo) umožnil také odvolávání poslanců jejich stranami a hlavně kooptaci nových, nominovaných OF i stranami NF. Kdyby se tak nestalo, hrozilo by, že se parlament vyprázdní a nedosáhne potřebného kvóra, takže ani nebude moci, i kdyby chtěl, někoho zvolit. Poslance jsem vyzval, aby se káli (řekl jsem to samozřejmě jinak) za své působení v nedemokraticky zvoleném parlamentu a aby formou tohoto pokání byla co nejrychlejší volba prezidenta republiky jako garanta směřování k demokracii. K tomu, zda chtějí napříště volit hlavu státu přímo, měli občané dostat možnost vyjádřit se až po parlamentních volbách.
Slova to byla sice ostrá, ostřejší než jiná, ale byla to jen slova. Nevěděli jsme, zda a jak se nám podaří prosadit je. Slova, slova, slova… Jiří Suk v Labyrintu revoluce je výstižně charakterizoval: „správná, nikoli však pádná“. Neměli jsme o své situaci iluze: nic ještě nebylo jisté, nic nebylo prosazeno. (…)
Den nato, 14. prosince, přišel můj druhý velký den, po onom hledání vhodného kanálu. Dorazil jsem do Skalníkova ateliéru za Havlem, nevím, proč hned druhý den a proč právě v tu hodinu. Ale ukázalo se, že to byla náhoda, která rozhodla mnoho. Právě mu přišel vzkaz od Čalfy, tehdy už designovaného předsedy federální vlády: nabízí mu rozhovor mezi čtyřma očima v jedné prý speciálně upravené místnosti Strakovky, to jest předtím „vyčištěné“ od odposlouchávacích zařízení jakousi prý seriózní dánskou firmou. Tedy v podmínkách zaručené diskrétnosti – jak bylo ve vzkazu nápadně zdůrazňováno, aby bylo zřejmé, že nepůjde o nějaké malichernosti. A že Čalfa se už jistí i proti svým, svým bývalým.
Havel reagoval spontánně, vysloveně popuzeně, byl uražený a mluvil opět velmi nahlas: Co si myslí? Ten Šalfa či Štalfa? Že si bude klást podmínky? Copak on neví, že já – my nejednáme nikdy jinak než společně a s magnetofonem na stole? Co to je za drzost, takováhle kabinetní politika!
Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdybych tam tenkrát nebyl: Havel byl jednoznačně odmítavý. Namítal jsem podle své nátury, jistě jiné, než byla a je Havlova: Ale, Václave, kdo říká, že s ním musíš ausgerechnet jednat? Můžeš přece pozvání přijmout, ale vyhradit si předem, že ho jen vyslechneš, že nebudeš nijak reagovat na to, co ti bude říkat, že beze slova odejdeš, s námi se všemi se pak poradíš a teprve potom mu odpovíš. Neodmítni to, třeba ti chce říct něco hodně závažného. Ale třeba ho taky pošleš do háje…
Havel si dal říci, ostatně myslím si i dnes, že můj názor byl docela rozumný. Havel se ovšem neřídil celým mým návrhem, nevydržel to a s Čalfou mluvil, tedy jednal, reagoval na něj. Ale nikdo třetí u toho nebyl, takže stoprocentně to nevím. Ukázalo se pak, že právě tento rozhovor měl historické důsledky.
Havel si zřejmě až tehdy u Čalfy naplno uvědomil, že on ani KC OF vlastně vůbec nevědí, jak volbu prezidenta zařídit, nota bene jak ji zařídit tak, aby byl Havel skutečně zvolen. Uvědomil si to ve chvíli, když mu někdo předvedl, jak by to bylo možné udělat. Nebylo to jen v tom, že jsme byli amatéři; chyběly nám potřebné páky.
Čalfa Havlovi předestřel kompletní scénář, jak to zařídit z hlediska ústavy, z hlediska jednacího řádu parlamentu, a především pak, jak to zařídit tak říkajíc politicky: jak dokázat, aby komunisté, kteří jdou, historicky vzato, od válu, ale v parlamentu zatím zůstávají, pro Havla zvedli ruce: některé přesvědčím, říkal Havlovi, který nám to pak vzrušeně líčil, jiné postraším, další budu tak trochu vydírat, některým se zase něco slíbí… A tady je, pane Havle, časový plán, předpokládající tyto postupné kroky: to se stane tehdy a tehdy, to pak o tři dny později, mezitím… Volba bude 29. prosince a vy, pane Havle, budete zvolen. A 1. ledna 1990 pronesete svůj první novoroční projev prezidenta republiky. Byl to do detailů promyšlený plán – harmonogram, či spíše návod k použití v žánru kategorie technologie moci, jak se dnes pohrdavě říká.
Dovedu si představit, že Václav Havel jen zíral, a my, když nám to pak vykládal, rovněž zírali. Jiří Suk u toho nebyl, ale z magnetofonového záznamu správně usoudil, že Havel k nám najednou mluvil jinak než jindy, jaksi autoritativněji. Totiž jako ten, kdo byl zasvěcen a teď přichází mezi své, náhle mladší a hloupější kamarády. Když nás seznámil s Čalfovým plánem, zdůraznil, že o tom, co nám pověděl, se nesmí nikdo nic dozvědět, protože je to vlastně proti našim dosavadním zásadám… Naše dosavadní zásady byly velmi pěkné, ale asi by nás nikam nedovedly. Tak už to chodí…Teď jsme v pravý čas dostali lekci z machiavelismu. Uvědomili jsme si, jak bychom v tom plavali, kolik nevratných chyb bychom asi udělali, a především že výsledek by pořád, do poslední chvíle, nebyl jistý.
Kdyby to všechno zůstalo na nás, byla by volba prezidenta až koncem ledna? Nebo ještě později? A co by bylo do té doby? Rozčilené, rozvášněné davy na ulicích a náměstích by na sebe volaly prohavlovská a protihlavlovská hesla, Adamec by se producíroval jako jediný reformátor, všechno ostatní v zemi by stálo, nervozita by stoupala…
Havel Čalfovu nabídku přijal. Byla dobrá nejen pro něj, ale pro všechny. Jsem o tom dosud upřímně přesvědčen. Akorát postrádala jaksi estetičtější kvality. Ale ušetřili jsme nejméně měsíc znovu rozbouřených vášní, měsíc, který by mohl zatím vcelku klidnou a postupně se měnící situaci v zemi hodně změnit, nejspíše nikoli k lepšímu.
Nevím to jistě, ale jsem si téměř jist, že Václavu Havlovi se navíc velmi zalíbila možnost oslovit oba národy na Nový rok v poledne – lidé poslouchali s poslední zbytkovou prvorepublikovou nadějí, že prezident snad přece jen něco řekne, naznačí nějakou naději, dokonce i za Husáka – tak byla instituce novoročního projevu hlavy státu vžitá a ctěná. Jak by se Havlovi mohlo nelíbit, že další jednání velkého listopadového divadla začne jeho velkým sólem – monologem?
A skutečně: všechno pak šlo jako na drátkách podle Čalfova časového ústavního a politického harmonogramu.
Přeskočím teď tři neděle a řeknu, že méně by toho 29. prosince bylo více: ten Čalfa to s komunistickými poslanci vzal asi skutečně od podlahy. Do poslední chvíle jsem netušil, že všichni pod tou úchvatnou gotickou klenbou Vladislavského sálu zvednou ruce pro Havla – nikdo jsme nevěděli, co a jak konkrétně Čalfa „organizuje“. Podle všeho, co se dosud ví, stačilo, aby poslancům za KSČ slíbil, že když zvolí Havla, zůstanou v parlamentu až do voleb: pochybuji, že měl k dispozici informace, kterými by je mohl vydírat. Marián Čalfa dokázal vystupovat velmi, velmi autoritativně, když chtěl – tak jako dovedl být nepředstíraně milý, přátelský. Většina poslanců byly šedivé myši a myšičky: nový premiér se proti nim tyčil jako osobnost vskutku mohutná.
Pro mne osobně to byla jedna z nejhorších, nejtrapnějších chvil celého toho předávání moci. Řeknu, že kdyby byl Čalfa ještě o něco šikovnější a prozíravější, zařídil by, aby několik poslanců bylo proti. Co by jim ale asi musel slíbit…?
Tady je třeba se zastavit: byla to nejen hanba, byla to i chyba. Hanba pro všechny ty, kteří ten den uviděli na vlastní oči, v jakém stadiu rozkladu KSČ byla, co to je za sebranku zbabělců, a přitom vnitřně nesouhlasící lidé zůstali v jejích řadách do poslední chvíle, nepřidali se k opozici, nic nepodepisovali… Když toho dne viděli, co je ta „vedoucí síla“ zač, čeho se to obávali, museli se asi stydět. Anebo by se aspoň měli stydět.
A chyba? Kdyby ji bylo komu přisoudit, byla by to chyba. Takhle to možná byla jen – škoda. Kdyby se poslanci před volbou pohádali, někteří setrvali v odporu proti představiteli protisocialistických sil, ztroskotanci a zaprodanci (slova z kampaně proti Chartě 77) Havlovi a pak se při hlasování – volbě rozestoupili, mohl tím možná začít proces reformy KSČ. Takhle se všichni cítili být zahnáni do jednoho kouta, vyloučili ze svých řad pár starců, ti odešli do důchodu a ostatní pokračovali v české komunistické věrnosti.
Českoslovenští komunisté ostatně nikdy od druhé světové války nevyužili žádné příležitosti a nikdy na nic, na žádný podnět zvnějšku nereagovali změnou stylu, reformou, modernizací, liberalizací: ani v roce polského a maďarského povstání v padesátém šestém, ani po nástupu Gorbačova a ani po listopadu 1989. Trvám na tom, že slavný osmašedesátý tu nebyl výjimkou, protože nebyl vyvolán podnětem zvenčí, byl výsledkem tlaků zevnitř, z české a slovenské veřejnosti, a že lidé ve vedení KSČ se jen postupně přidávali, s výhradami, a pak, když Moskva zasáhla, rychle všechno vzali zpět. Vedoucí funkcionáři KSČ se sami nikdy ani nehnuli. Takže čemu bychom se měli divit onoho 29. prosince 1989?
Možná, že kdyby Havla nezvolila menší polovina komunistů, ke zvolení by mu to stačilo, a KSČ by se rozestoupila na dvě strany a s jednou by se dnes dalo jednat.
Jak už to někdy bývá: menší vítězství by bývalo víc…
Autor je senátor za KDU-ČSL.
Kniha Petra Pitharta Devětaosmdesátý vyjde v nakladatelství Academia.