V Táboře 20. června 2009 bylo teplé počasí. Několik set lidí různé sexuální orientace procházelo ulicemi. Připomněli čtyřicáté výročí stonewalských nepokojů v newyorské Greenwich Village, tedy vznik homosexuálního hnutí, ale především ukázali význam pestrosti životních stylů. Na onen den nahlásila svou demonstraci i Dělnická strana – proti veřejné propagaci homosexuality.
LGBT (lesby, gayové, bisexuálové, transgender) hnutí se ve střední a východní Evropě pomalu stává plnoprávnou součástí veřejného života. Téměř nikoho dnes už neudiví, že otázka práv sexuálních menšin bývá uváděna v jedné řadě s dalšími lidskými právy a v několika zemích (Polsko, Rusko) se stal boj za lepší postavení homosexuálů dokonce jedním z emblémů odporu vůči dusnosti místního politického ovzduší.
Většinou, když mluvím s příslušníky LGBT komunity z okolních zemí, setkávám se s obdivem k české společnosti, která si – na rozdíl od sousedních států – naprosto bezbolestně dokázala zvyknout na stále viditelnější existenci gayů a leseb ve veřejném prostoru. To se projevuje jednak vlídným řešením právní situace homosexuálních vztahů, jednak tím, že jsou homofobní projevy čím dál více odsouvány mimo rámec kultivované debaty. „No jo, u vás je to naprosto jiná kvalita než u nás,“ povzdechne si Krzysztof z Varšavy, který se zájmem sledoval na internetu i zprávy z letošní Queer Pride Parade. Přesto jsou i v katolickém Polsku demonstrace za práva sexuálních menšin či gay a lesbické festivaly v ulicích mnohem obvyklejší a sledovanější než v českých městech.
Teplá vlna přichází
Onu podivnou absenci akcí, které by problematiku týkající se sexuálních menšin přiblížily širší veřejnosti, se snaží za poslední roky česká LGBT komunita změnit. Za zlom můžeme snad považovat Duhovou vlnu a průvod, který prošel loni ulicemi Brna – třebaže kvůli násilným útokům ze strany neonacistů jen zkrácenou trasou. Letos největší akcí (i když ne jedinou; nutno zmínit brněnské Teplé jaro nebo další ročník pražského lesbického festivalu eLnadruhou), která si položila za cíl oslavit sexuální a genderovou rozmanitost, byla Queer Pride Parade v Táboře. Festival vznikl z podnětu členů mezinárodního centra Cesta (A2 č. 1/2005), které se snaží už od devadesátých let svými aktivitami zpestřovat kulturní život v Táboře a povzbuzovat k zamyšlení nad otázkou vzájemné tolerance. Organizátoři této oslavy však nemají v plánu českou queer parade monopolizovat, akce je putovní, mění pořadatele i místo.
Co si o nás pomyslí?
Zviditelnit LGBT problematiku v ulicích lze různými způsoby. Může jít o seriózní demonstraci „za práva“, zaštítěnou ministryní pro lidská práva a městskými zástupci (jak tomu bylo u loňské Duhové vlny v Brně), nebo třeba cyklus akcí zaměřených na užší aspekty queer identity. Organizátoři letošní, táborské Queer Pride Parade se snažili spojit několik přístupů. Po průvodu městem následovaly koncerty méně či více známých skupin, travesty show a tombola, zároveň se ale konaly i různé workshopy a promítání. Mnohé z veřejných debat akci zpestřily neotřelou tematikou a ukázaly, že hlavním rázem akce na podporu genderové rozmanitosti nemusí být nutně (občas až vyhrocené) zdůrazňování „normality“ zúčastněných – jak tomu bývá na mnohých, podobně zaměřených akcích.
O nejlepších způsobech reprezentování LGBT komunity, stejně jako o tom, co vlastně s sebou nese pojem sexuální či genderová odlišnost, by se ovšem dalo diskutovat dlouho. Organizátoři Queer Pride festivalu se rozhodli zdržet poněkud sofistické debaty, zda je vhodnější vizitkou sabotování heterosexuálních norem nebo naopak důraz na to, co většinovou společnost a homosexuály spojuje. Program festivalu a jeho náplň ve velké míře ponechali kreativitě všech, kteří byli ochotni svými nápady akci podpořit a obohatit. Příprav se tak účastnil velký počet organizací a jednotlivců, příslušníků a sympatizantů LGBT komunity, a festival získal skutečně pestrou podobu. Navzdory tomu, že sdružení Cesta začalo Queer Pride Parade plánovat již dávno – dle slov zástupkyně Cesty Hilary Binderové s dvouletým předstihem –, akce si zachovala rys spontaneity a nestrojenosti, který dnes na kulturních akcích jen tak nevídáme.
A tančíme všichni
Až do poslední chvíle ovšem ani v Táboře nebylo jisté, zda festival bude mít slíbenou podobu radostné a ničím nerušené oslavy. Neonacisté tentokrát nevyhlásili tak velkou mobilizaci, jako tomu bylo loni v Brně, ale ultrapravicová Dělnická strana naplánovala na tentýž den na Husovo náměstí v Táboře, pár kroků od trasy průvodu, demonstraci. Nedalo se tedy vyloučit nebezpečí, že průvod bude přepaden nebo dojde k vyprovokování násilí. Organizátoři se tuto možnost snažili co nejvíc pojistit (mimo jiné zorganizováním dobrovolnické bezpečnostní skupiny), zároveň se ale „bezpečí“ stalo jedním z argumentů městských úřadů používaných pro odrazení obyvatel Tábora od účasti na festivalu. Možná proto nebyl pochod městem tak impozantní, jak se těšili někteří z ohlášených účastníků. „Tohle je hrozné, celý průvod se vejde do jednoho záběru,“ uslyšela jsem na začátku pochodu od kluka pobíhajícího s fotoaparátem.
Reakce Táborských na Queer Pride Parade byly spíš pozitivní a některé úplně náhodné kolemjdoucí dokázala akce dokonce nadchnout. „Přišel jsem sem jen ze zvědavosti, ale takhle dobře jsem se už nebavil hodně dlouho!“ prohlásil padesátiletý muž, kterého jsem potkala, když tancoval u pódia během vystoupení jedné z drag queens (transvestity).
Autorka je spolupracovnice redakce.