Pražský squat Milada, jenž roky sloužil české alternativní mládeži jako místo kultury všeho druhu, už není. Byl totiž brutálním způsobem vyklizen, přičemž průběh celého zásahu vyjevil hrůznější podoby represe, nežli tomu bylo v případech vyklizení jeho pražských předchůdců.
Je 30. června krátce po desáté hodině a před pražskou vilou Milada se scházejí první kamarádi, sympatizanti nebo třeba jen návštěvníci posledního mohykána českého squatingu. Sedm z obyvatelů vily jim na pozdrav odpovídá ze střechy – tam u komínů nalezli poslední útočiště před zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury Prague Security Group. Ti do budovy vnikli s cílem její dosavadní obyvatele vyhnat a při té příležitosti zřejmě i zničit vše, co jim přijde pod ruku – včetně samotné vily.
Agentura plná hololebců
Už zpočátku je zřejmé, že tu něco nehraje. Policie ve vile totiž nesekunduje. Zdá se, že tu je jen proto, aby agenturní pracovníky chránila před případnou návštěvou těch, co přišli podpořit squatery. Podivnější jsou ale někteří zaměstnanci agentury, kteří jako by z oka vypadli neonacistům. Nejde tu jen o účes, tihle lidé se buď zapomněli převléct, nebo jejich drzost nezná mezí. Anebo vědí, že si mohou dovolit takřka vše. Jeden z nich se kolem vily promenáduje v tričku oblíbené neonacistické značky Thor Steinar, prsa druhého i přes průhlednou žlutou bezpečnostní vestu viditelně hlásají nápis Antiantifa, další zase zaujme runovým tetováním na odhalených bicepsech. Až později se od squaterů dozvídáme, že rannímu zákroku bylo podobně vyhlížejících svalovců přítomno mnohem více, ale před příjezdem novinářů a všech ostatních kamsi zmizeli.
Z vily se ozývají rány, které svědčí o tom, že se tam příbytek squaterů prostě ničí. Za chvíli se pro změnu vymlacují okna, asi aby vila vypadala, že se o ni nikdo nestaral. O pár hodin později těmi okny začnou létat osobní věci squaterů, a tak se rozbijí i ty, které dopoledne přežily.
Co není, nelze prodat ani vyklidit
Skutečnost, že se kolem léta ignorované a právně neexistující vily Milada (dům nebyl ještě donedávna zapsán v katastru nemovitostí) začíná cosi dít, byla znatelná už zhruba rok, kdy její vlastník, Úřad pro informace ve vzdělávání (ÚIV), začal se scelováním okolních pozemků v jeden. Jde o klasický postup, většinou předcházející prodej místa. Neexistující vila s neexistujícími squatery byla poslední reálný problém – a tak se ÚIV rozhodl ji do katastru opětovně zapsat, což se stalo před několika málo dny. Jakým kouzlem se to podařilo, vědí zřejmě jen na pražském katastru. Squateři se v tu chvíli stali realitou, s níž se školská instituce rozhodla zatočit za pomocí Prague security group.
Není přitom tajemstvím, že ÚIV měl se squatery roky nepsanou dohodu o vzájemném neútočení a vlastně ignoraci. Pokud dnes úřad tvrdí, že vilu nechce zbourat a naopak ji nabídne nějaké státní instituci, neměl by zapomínat, že to může udělat právě a jen díky squaterům, kteří ji za ta léta uchránili před úplnou devastací. Tu připomínalo až toto vyklizení.
Obrana squatů z jejich střech není ničím novým a známe ji i z Prahy. Tímto způsobem byla ostatně v minulosti uhájena už i vila Milada. Nestává se totiž, že by policie riskovala životy squaterů, a pokud lidé na střeše vydrží určitou dobu, mohou mít vyhráno. Minulý týden ale zásah provedla soukromá agentura, a ta se nezastavila ani před násilným a značně nebezpečným stahováním squaterů ze střechy, kterou dokonce před zraky všech přítomných i těch, kteří dění sledovali na internetu, cíleně ničili. Tašky byly rozbíjeny přímo pod nohama squaterů, kteří tak byli zahnáni na poslední pevná místa na střeše. Pracovníci agentury na ně neváhali použít ani pepřový sprej; ten na ně stříkali přímo z půdy vily. Nejhorší okamžik ale přišel ve chvíli, kdy jeden z najatých hololebců začal nožem přejíždět přes lano, na němž byl zavěšený poslední ze dvou squaterů, a své počínání doprovodil větou: „Bojíš se, co?“ To vše se dělo před zraky policie, jež by lidské životy – a konečně i to vzývané soukromé vlastnictví – měla chránit. Toho dne ale soukromé vlastnictví létalo z oken spolu s jinými lidskými právy. Policie stála otočená zády k vile a čelem k těm, kteří přišli proti vyklizení protestovat. Asi proto nic neviděla.
Policie, do toho!
Squaterům se ale dostalo nejen podpory. Našli se i tací, které celý zákrok těšil, a tak jej s úsměvem sledovali přímo z oken zdejších vysokoškolských kolejí. Čeští študáci zase jednou ukázali, jak jsou odlišní od svých kolegů v zahraničí, kteří vycházejí do ulic pravidelně demonstrovat, třeba i kvůli opožděnému výdeji stravenek. Ti pražští vyvěsili několik transparentů (Policie, do toho, Squatery tu nechceme), jež vyjadřovaly jasnou podporu jednající agentuře. Pro své vrstevníky až na výjimky nenašli jiné označení než „špína“.
Přes den došlo k několika potyčkám s policisty, které ve skutečnosti nejsou ničím nové a svědčí pouze o špatné psychické připravenosti zásahových jednotek. Jejím členům několikrát ujely nervy a sami začali na demonstrující útočit. Ozvěnou jim byly letící předměty a výsledkem několik zraněných. Když se jeden z přítomných obrátil na obrněného policistu s dotazem, kam se poděla lidská práva těch těch na střeše, dostalo se mu odpovědi, že on lidská práva nemá, protože není člověk. A to jsou prý tito lidé školeni, aby vydrželi i nadávky a udrželi na uzdě nejen ruce, ale i ústa.
Kocábovy sliby
Po surovém stáhnutí jednoho z posledních tří squaterů, kteří se udrželi na střeše, už byl strach o životy dvou zbývajících oprávněný a na místě se v tu chvíli objevil ministr pro lidská práva Michael Kocáb. Ten se vydal na půdu vily a posledním vzdorujícím zaručil beztrestnost a jednání o náhradním objektu, pokud ze střechy slezou. Škoda jen, že nezabránil ohrožení života, k němuž došlo krátce předtím. Vyčerpaní squateři nakonec nabídku přijali, i když se zdá, že o slibech jednoho politika si myslí své. A dělají dobře. Bylo by sice hezké, kdyby ministr dokázal, co se nepovedlo nikomu před ním, ale nemělo by se zapomínat, že při vyklízení pražského squatu Ladronka v roce 2000 se právě Kocáb nechal slyšet, že by případný projekt kulturně-sociálního centra v rukou Ladronkářů finančně podpořil prostřednictvím své nadace, jež obhospodařuje miliony z vytunelovaného fondu Trend. Zůstalo jen u slibů, Ladronka je dnes exkluzivní výletní restaurace a Kocábova nadace nepodporuje vůbec nic.
Následující den se squateři mohli do vily vrátit, aby si odnesli osobní věci. Všechno, co mělo alespoň nějakou hodnotu (počítače, fotoaparáty, kola, telefony), z vily zmizelo. Ředitelka ÚIV Pavla Zieleniecová při jednání se squatery odmítla možnost, že by se cokoliv ztratilo. Krom toho se jí podařilo popřít vše, co se předešlý den na Miladě dělo, a kdyby mohla, zřejmě by popřela, i koho si pro vyklizení vily vlastně najala. Squateři prý „fetují tvrdé drogy“, jinak by nemohli tvrdit, že jim byly odcizeny jejich osobní věci. Jaké omamné látky požívá paní ředitelka, nechtějme raději ani domýšlet.
Minulou středu se také objevil anonymní vlastník domu, jenž by prý za symbolickou cenu jedné koruny poskytl několik bytů squaterům, kteří přišli o střechu nad hlavou i pod nohama. Záměr je to jistě chvályhodný, ale zapomíná se, že Milada nebyla pouze bydlení. Sloužila stovkám mladých lidí i pro koncerty, přednášky a představení. Zkrátka jako místo, kde se rodila alternativní kultura. Škoda, že samotní squateři jako by namísto pokračování v boji o svůj bývalý domov tak trochu dávali přednost příslibu v podobě dočasného bydlení. Vila Milada přitom stále stojí a otázek po její možné budoucnosti spíše přibývá. Myslitelnou náhradou za Miladu může tedy být jen budova, která svou dispozicí umožní kulturní program, který osazenstvo Milady zvláště v posledních měsících pečlivě připravovalo. Pak bude snad částečně platit nápis z transparentu, který v den vyklizení vznikl přímo před vilou: Majkl je mrtvej, Milada žije!