Filip Černý (nar. 1975) se vyjadřuje téměř výhradně malbou; kombinuje klasické postupy s airbrushem – technikou tvořenou nanášením barvy pomocí stříkací pistole – a sprejem. Na první pohled se tak může název Videoart jevit jako provokace, při bližším ohledání jde ale o kontextově obohacený popis skutečnosti. Autor tím posouvá hranice malířského média a nabízí možnost vnímat obraz očima filmového diváka. Navíc, slovo video latinsky znamená vidět.

Černého stěžejním „filmovým trikem“ je práce s iluzí prostoru. Zkresluje perspektivu, ruší obvyklé poměry vzdáleností, pohrává si s rovinou před plátnem a za ním, manipuluje s objemy a jejich stíny, střídá rozostřený odosobněný airbrush a expresivní rukopis štětce. Zdánlivě logickou linii náhle poruší obrazovým paradoxem. Divákovi předkládá vizuální rébusy, které přerostly až v detektivní zápletky. Z malířského plátna se stává plátno projekční, z obrazu záběr, z diváka aktér, který se snaží přijít na kloub autorově záludné hře, jíž je sám součástí. Videoart může vyvolat celou řadu interpretací, autor ale žádné významy nevnucuje, pouze naznačuje.

Znepokojivé sny malíře

Na titulním obraze výstavy se z hloubky noří střelec, z jehož tváře zůstaly jen stíny očních důlků. Pistole, kterou třímá, míří přímo diváka. Dokonalá iluze je vzápětí popřena barvou stékající po plátně. Lehké klišé působí jako autorův úsměšek, důkaz, že se nebere zas tak vážně. Série rozmlžených pohledů do lesní krajiny pak může připomínat monitorovací systém, kde se záznamy jednotlivých obrazovek podezřele mění, přestože úhel pohledu zůstává stejný. Znepokojení zesílí v momentě, kdy „kameru“ zakryje čísi ruka. A modrá barva, která se rozcákla přes „objektiv“ na dalším plátně, je snad ještě děsivější, než kdyby byla rudá. Stejně tak můžeme tento cyklus vnímat jako sled jednotlivých snímků podivného videozáznamu à la Záhada Blair Witch.

Pro Černého tvorbu dříve charakteristická psychedelická deformace prostoru se nyní mění ve snovou perspektivu. Zátiší pokojů, jejichž rohy se měkce propadají do nikam, jsou povědomé a zároveň neskutečné, stejně jako náš ve snu viděný byt, který je najednou úplně cizí. Na jednom z obrazů se ve dvou protilehlých zrcadlech odráží silueta ženy, která ale na scéně chybí… Na dalším plátně sedí na kraji postele postava zahalená skvrnitou tkaninou – noční můra spáče, kterého v pozadí rozeznáme až na druhý pohled. Na dalších obrazech malba nabírá na streetartové expresivitě; autor pracuje s koláží již použitých šablon, které povyšuje na svébytnou malířskou formu – a přesto se jedná o stále stejný výjev. Jen na peřině přibyly rudé skvrny…

S douškou fetišismu

Černého poetika je zde lynchovská, obohacená o surreálné dědictví Reného Magritta a zároveň přiznaně citující Gregoryho Crewdsona (A2 č. 18/2008). V mnoha jeho obrazech se současně objevuje jistá dávka humoru a nadsázky. Ta je obsažena i v působivé instalaci kruhových „terčů“, umístěné v horním sále výstavního prostoru. Ve skutečnosti se jedná o podobenky ňader, přesněji prsních bradavek. Někdo by je mohl považovat za sexistický vtip, někdo by mohl hledat freudovská témata, podle autora je to ale volně interpretovatelná kolekce tvarově čistých kruhů a zároveň s radostí tvořená pocta ženskému ňadru. Přestože tematicky je spodní části výstavy vzdálena, má i tato expozice narativní potenciál: inspiruje diváka, aby si za každou bradavkou domýšlel nejen tělo ženy a její tvář, ale zároveň může evokovat i příběh, který stál v pozadí za získáním každého „skalpu“. Videoart se tak mění v home video pracující ve službách hravého fetišismu.

Autorka je kulturoložka.