Rozhodnutí Ústavního soudu možná prohloubilo spory mezi právními dogmatiky z dob předlistopadových na straně jedné a konstitucionalisty západoevropského střihu (kterým dal soud za pravdu) na straně druhé, ale především ujistilo občany o tom, že nejsme svědky krize ústavní, nýbrž veskrze politické. Dozvěděli jsme se, že volby mohly být už dávno a podle intencí ústavy, jenže to by znamenalo, že páni poslanci by na dobu zbývající do nových voleb přišli o několik platů a výhody s nimi spojené, a tak se rozhodli ústavou předepsané procedury ignorovat. A opět se dušovali, že jen pro tento případ bylo nezbytné ústavu obejít – příště už se to prý nestane. Po rozhodnutí Ústavního soudu je to jisté – opravdu se to již nestane. Spása z nynější situace přichází v podobě senátního návrhu na změnu ústavy. Návrh, který Senát schválil a sněmovně poslal již před osmi lety s výsledkem, který sami zákonodárci s takovou oblibou u zásadních návrhů používají, „byl zaparkován“. Takto končí zákony, jež by nás mohly vytáhnout z marasmu špatné ústavy, protože pro ně není politická vůle. Takto je léta zaparkován zákon o referendu, ale třeba i komplexní změna ústavy, která by zavedla přímou volbu prezidenta a zákonodárce zbavila nesmyslné imunity. Zákon se odparkuje, až když není zbytí; doufejme, že se tohle odtahové parkoviště brzy vyprázdní.