Veselé kopy

Cesta do hlubin politického humoru

Při sestavování tabulek důležitých událostí uplynulého dvacetiletí by se nemělo zapomenout na konec vlády Vladimíra Železného nad největší českou komerční televizí.

Odchod Vladimíra Železného z televize Nova znamenal konec nadvlády žánru nazývaného, tehdy ještě hrdě, politický bulvár. S koncem devadesátých let se tento fenomén vytrácel také z tištěných „ryze“ bulvárních médií, těžko říci, nakolik to způsobilo rozhodnutí jejich zahraničních majitelů a nakolik průzkum trhu. Rozhodně však důvodem nebylo opuštění rozšířeného polistopadového zjednodušujícího stereotypu, totiž že svoboda slova pro část společnosti předpokládá setření estetických hranic mezi slušným a neslušným. A naopak tedy, že ohrnování nosu nad veřejně šířeným škvárem je náznakem totalitního ledví a žaloba ze strany případného osobně dotčeného vůči šiřitelům definitivním důkazem téhož. (Je to spíš projev nedostatečné nervové odolnosti, v případě osoby veřejně činné ovšem poněkud diskvalifikující.)

 

Jízlivost jako nestrannost

Ačkoli se média politickým bulvárem nehonosí, v praxi se v nich v různé míře uplatňuje dál, ba někde i dál zachází. A jsou to média pokládaná kupodivu za seriózní – na rozdíl od těch bulvárních bez přívlastků. Například týdeník Reflex jej provozuje pod rouškou humoru, který si nebere servítky, jako v komiksu Zelený Raoul anebo v rubrice Korektní nekorektnost. Autor Petr Holec ji uvádí mimo jiné slovy, jež by zněla celkem sympaticky, kdyby byla myšlena s nadsázkou: „Ideou je boj proti zlu politické korektnosti/naivní stupidity, jež zcela ovládlo média. Korektní nekorektnost nemá ambici vylepšovat svět. Postačí, když vylepší mé konto. Chce si dělat legraci z politiků, protože si to zaslouží...“

Petr Holec se řídí zjevně stejnou myšlenkou jako třeba tvůrci pořadu České televize 168 hodin, že totiž jízlivost uplatňovaná vůči všem stejnou měrou je také svého druhu nestranností. Za sžíravou ironii by bylo možno při dobré vůli považovat jeho komentář zahájení volební kampaně Strany zelených (Zelená zoo, 7. 9.), v němž třeba píše: „…na pódiu znovu nastavovali své tváře obvyklí podezřelí intelektuálové, jimž nikdy nestačí jedna rána, vždy jich potřebují víc. Perla představení však teprve přicházela: Daniel Cohn-Bendit (...) legrační angličtinou, jež přestane být legrační po dvou větách a měla by být trestná, ze sebe začal soukat typické eurožvásty, na něž si v Bruselu zvyknete po první výplatě.“ Slabinou Holcovy metody je ale jeho paroubkovská umanutost. U jejích projevů, velmi frekventovaných, už o nadsázce mluvit nelze. Na stránkách českých novin v tom není osamocen, ale rozhodně si nezaslouží být ve stínu takového Karla Steigerwalda, a tak uveďme pár příkladů. Že je předseda sociální demokracie nazýván tu buřthokynářem, který se „dme v TV, blábolí do novin a klade si podmínky“ (Jít by měl Paroubek, 31. 3.), tu politickým spřízněncem s ruskou generalitou a syrskými soudruhy, nuže dobrá. Těžko lze ale za sarkastickou považovat větu: „Jak může dohodu o slušné kampani nabízet někdo, kdo u nás zavedl totální neslušnost – negaci, destrukci a špínu všeho a všech?“ (Oběť vlastní medicíny, 26. 8.) Ani v komentáři k současnému ústavnímu zádrhelu se autor neubrání své obsesi. Pod titulkem Ústavně do blázince (2. 9.) dochází ke konstrukci – nikoli originální –, že za odklad předčasných voleb nemohou poslanci a senátoři ani Ústavní soud, nýbrž – ovšemže Paroubek, „destruktivní, sobecký a zcela nezodpovědný, jenž demokracii používá jako toaletní papír“. A proč? „Kdyby v březnu neshodil vládu, aniž by chtěl sám vládnout, nemuseli jsme teď v TV poslouchat spekulace o vztahu mezi předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a Melčákem.“ A zde se již ocitáme na staré známé perverzní půdě: „V případě dvou zmíněných se spokojme s konstatováním, že oba jsou bývalí členové ČSSD, což věc dostatečně vysvětluje.“

 

Korektní a nekorektní vlasy

Možná ale, že je to opravdu všechno velká legrace a já pro ni jen nemám patřičný smysl. V Nekorektní korektnosti ze 17. února, nazvané Paroubkovo hoře, vysvětlil autor svůj vztah k ústřední postavě svých textů takto: „Můj problém s předsedou ČSSD ohledně formy začíná jeho vlasy. Jak mě chce politik s obarvenými vlasy přesvědčit, že mi jinak říká pravdu? Co když nechce přiznat barvu i v důležitějších věcech? (...) Paroubek by se měl učit na Hradě u prezidenta Václava Klause: jeho téměř holá hlava nezakryje sebemenší ideologickou kamufláž. I proto je tak důvěryhodný.“ To snad nemyslí vážně!

Autor je redaktor dvouměsíčníku Listy.