V českých médiích se usadil měkký výraz, který je předchůdcem tvrdé politiky.
Na systémové selhání média veřejné služby před pár týdny upozornili ve svém podnětu zaslaném Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Anna Šabatová s Petrem Uhlem. Poukázali v něm na zneklidňující trend označování marginalizovaných Romů ze severu Čech za tzv. nepřizpůsobivé, který se rozmáhá ve zpravodajství (nejen) České televize. Konstatovali, že jde ze strany televize nejen o obsahu prostou, ale také hanlivou a stigmatizující nálepku.
Bohorovná odpověď České televize, formulovaná vedoucím právního oddělení Michalem Heldenburgem, přinesla jeden zajímavý moment. Zřejmě poprvé v ní zástupce médií hlavního proudu přisoudil spornému označení konkrétní obsah. Podle Heldenburga jde v případě nepřizpůsobivosti o čistě generický termín, jenž není nijak svázán s etnicitou a označuje každého, kdo „nedodržuje zákony země, kdo se nechová tak, jak by se dle obecně uznávaných pravidel chovat měl". K tomu však Heldenburg dodal, že za nepřizpůsobivou může být označena také každá menšina, která „není schopna a ochotna přizpůsobit se většinové společnosti".
V oficiálním prohlášení České televize tak dochází k nenápadnému směšování dvou rovin problému sociální exkluze. Neschopnost přizpůsobit se většině je ztotožněna s neochotou dostát jejím legitimním nárokům a normám. Heldenburg ve své odpovědi dále uvádí, že lidská společnost funguje tak, že se „menšina přizpůsobuje většině", a „nepřizpůsobivý je pak každý, kdo tohle nechápe". Tedy zřejmě včetně obou stěžovatelů. Televizní právník tak obhajuje možnost označit ve zpravodajství za deviantní jakékoli jednání, které je v napětí s aktuálním diktátem většiny – byť by bylo jakkoli fakticky neuskutečnitelné či morálně problematické. Nabízí se jistá významná historická souvislost. Také nacisté označovali nepohodlné skupiny obyvatel, které následně končily ve vyhlazovacích táborech, za „unanpassungsfähig", tedy nepřizpůsobivé.
Normalizační kořen
Anna Šabatová a Petr Uhl se ve svém apelu na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání mýlí, když naznačují, že je označení nepřizpůsobiví poměrně čerstvým fenoménem. Vystopovat první doklady pojmu sociální nepřizpůsobivosti není jistě snadné. Pro další analýzu však může být vodítkem návaznost na koncept tzv. společenské nepřizpůsobenosti, který byl součástí normalizačního právního diskursu. Šlo o taxativní vymezení skupin osob, které podléhaly sociální kontrole tehdejších sociálních kurátorů při národních výborech. Kromě propuštěných trestanců a osob opouštějících ústavní zařízení mezi ně patřili narkomani a v neposlední řadě všichni ti, kteří „žili způsobem nedůstojným občana socialistické společnosti". Za zmínku stojí, že se už v sedmdesátých letech někteří sociální kurátoři k podobnému označení stavěli rezervovaně. Naposledy pak na pejorativnost a nevhodnost tohoto označení poukázalo kolegium sociálních kurátorů při ministerstvu práce a sociálních věcí v roce 2001 a navrhlo je nahradit termínem „člověk ohrožený sociálním vyloučením", který odkazuje na marginalizaci chudých i na společenské podmínky, jež ji mohou umocňovat.
Bez mediátorů a uvozovek
Pojem osoba společensky nepřizpůsobená tedy z českého právního řádu s rokem 2006 vymizel a byl nahrazen konceptem sociální exkluze. Jenže právě od tohoto roku je v médiích stále častěji využíván pojem nepřizpůsobivost. Došlo k tomu v souvislosti se stoupající hvězdou Jiřího Čunka, který termín nepřizpůsobiví zpopularizoval. Poté, co Čunkova sláva v souvislosti s jeho korupčními aférami pohasla, byl na mediálním výsluní vystřídán chomutovskou primátorkou Ivanou Řápkovou. Ta svou agresivní rétorikou nulové tolerance vůči nepřizpůsobivým v roce 2009 Čunka daleko předčila.
Ve zpravodajství internetového portálu iDNES.cz se v průběhu roku 2009 objevilo 74 článků věnovaných nepřizpůsobivosti, z nichž většina se zabývala právě Řápkovou a postojem chomutovské radnice k lidem odkázaným na pomoc státu. Pro srovnání: v roce 2005, tedy v období před Čunkem, se na tomto portálu objevily pouhé dva články, které se společenskou nepřizpůsobivostí Romů nějak operovaly. Podobně jako v případě Čunka došlo v roce 2010 v důsledku spojení Řápkové s korupční kauzou plzeňských práv k mírnému opadnutí mediálního zájmu o tzv. nepřizpůsobivé. Zároveň ale bylo možné v průběhu posledních šesti let sledovat jednoznačný pokles distance žurnalistů od tohoto označení. Zpočátku podstatná část mediálních sdělení odkazovala jen na vyjádření konkrétních osob, jakými byly právě Čunek s Řápkovou, případně byla nepřizpůsobivost dávána do uvozovek nebo se vyskytovala v paritě s adjektivem takzvaná. V poslední době se však média bez uvozovek docela dobře obejdou. Společenská nepřizpůsobivost v českém mediálním diskursu úspěšně sedimentovala.
Nahrazením normalizační nepřizpůsobenosti o poznání údernější nepřizpůsobivostí navíc dochází k podstatnému významovému posunu. Neadaptovanost se vztahovala pouze k situaci individua s určitou nadějí na změnu. Nepřizpůsobivost se naproti tomu odvolává na jakousi kvazipřirozenost celé jedné etnické skupiny.
Nový, nebo starý rasismus?
Představitel kritické diskursivní analýzy Teun van Dijk identifikoval kvalitativní změnu ve způsobu prezentování menšin v západních médiích během posledních třiceti let. Podle van Dijka rasismus ve zpravodajství nabývá subtilnějších a méně zjevných forem, které označuje za tzv. nový rasismus. Nadále už není možné poukazovat na biologickou podřadnost příslušníků menšin. Jejich obraz je v médiích konstruován s důrazem na kulturní „jinakost", vyvolávající pocit ohrožení společenských hodnot a norem.
Zůstává nicméně otázkou, zda je o stadiu nového rasismu vůbec možné hovořit v zemi, kde v rozhlasových pořadech zaznívají vtipy o sterilizaci romských žen a kde veřejnoprávní médium ve svém zpravodajství operuje s nacistickou rétorikou. Bude proto jistě zajímavé sledovat, jak vedení České televize naloží se zaměstnancem, který zmíněnou zásadní kritiku ledabyle odmítá konstatováním, že přece „v ČT pracují cikáni". Jistou naději dává nedávné vyjádření předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Milana Uhdeho, který označil odpověď České televize na stížnost Šabatové s Uhlem za nehoráznou a chystá se na toto téma promluvit s jejím novým ředitelem.
Autor je terénní sociální pracovník.