Sousloví sólový set na saxofon zní jako hráčské i posluchačské harakiri či výzva k exhibici instrumentálních dovedností bez většího přesahu. To však není případ saxofonisty Johna Butchera, který náleží k druhé generaci britské volné improvizace. Ten v takové zkoušce nejen obstojí, ale hlavně fascinuje mnohotvárností svého expresivního hudebního jazyka. Butcher spolupracoval snad se všemi lidmi, kteří ve světě volné improvizace něco znamenají. Hrál s Derekem Baileym, Diebem13, Paulem Lovensem i Thomasem Lehnem. Navíc patřil (například s Wernerem Dafeldeckerem nebo Burkhardem Stanglem) do „superskupiny“ improvizátorů Polwechsel.

To nezní jako saxofon

Z nové desky nazvané Resonant Spaces si lze, stejně jako z jeho předchozích sólových alb Cavern with Nightlife a The Geometry of Sentiment, učinit představu o Butcherově specifickém způsobu hry v „nehudebním“ prostředí. Album nahrál v roce 2006 v atypických sálech ve Skotsku a na Orknejích – v prostorách, které kromě podmanivého vizuálního charakteru (booklet obsahuje obšírnou fotodokumentaci) představují i extrémní zvukové zadání. Například mnohdy robustním akustickým charakterem anebo povětrnostními podmínkami. Butcher se svými saxofony vystupoval v místech ryze přírodních (jeskyně), přírodních se zásahem člověka (pláň s menhiry) i lidmi vytvořených – v nádrži, betonovém zásobníku, mauzoleu atd. Saxofonista prostor citlivě zkoumá zvukem, osahává jej a exploatuje jeho charakter. Prostor je spoluhráčem, s nímž se počítá. Slyšitelné echo navíc dokáže zaskočit a proměnit vše od základu.

Butcher se odmítá přizpůsobit jakémukoliv diktátu kompozice; improvizace je pro něj nadmíru vzrušující terén, rizikové hledání a setkávání, možnost proniknout do neznámých končin geografických i ve smyslu rozšíření způsobů hry na nástroj. Těžko bychom v soudobé hudbě našli druhého saxofonistu s takovou zálibou v neustálých zvratech, agresivitě a abstraktním vyjadřování, hráče posouvajícího hru k samé mezi možností. Butcherem objevená technika zpětné saxofonové vazby často směřuje k elektronické hudbě, se zvukem saxofonu nemá zdánlivě nic společného.

Chromový pás fyzika

Množství zvuků, které je Butcher schopen vyloudit ze svého instrumentu, je obdivuhodné; jeho technika hry bývá bezradně označována pojmem „rozšířená“. Skladby z Resonant Spaces se většinou vymykají možnostem notového záznamu a opakování (nejen originálním zvukem každého z míst, ale především svým volně improvizovaným charakterem bez refrénu a náznaku melodie). Vymykají se však i tomu, nač jsme ze světa free jazzu a volné improvizace zvyklí. Butchera nezajímá lineární homogenní jazyk, preferuje fragment a rozlámané skici momentálních vizí. Náhle prolamuje rychlý sled syrových tónů a zvuků do ticha a meditativní hudby a vzápětí zkoumá možnosti echa daného místa.

Akustický záběr se tu pohybuje od hlubokých táhlých tónů s mírně ambientním charakterem přes vysoké přefuky, hraní na korpus nástroje až k amplifikovaným mikrozvukům, které by bez zesílení byly sotva patrné. Hráč z nástroje vytěžuje maximum, přesahuje meze myslitelného, libuje si v rychlých změnách a jen zřídka se přiklání k tradiční melodice nebo ustálenějším jazzovým formám. Pokud už k tomu dojde, děje se tak s plným využití výše jmenovaných technik. Resonant Spaces jsou dílem člověka, který zanechal kariéru teoretického fyzika, aby se plně oddal volné improvizaci. Abstraktní uvažování uplatňuje ve své vizi náročné hudby. Ta vznikla díky free jazzu, ale je plně autonomní.

Autor je hudební publicista.