ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

anketa

Památkově chráněné domy, které jejich majitel nechává záměrně chátrat, by měly být:

celkem hlasů: 76

Berlínské bienále Na letošním Berlínském bienále zaujme už to, jak na něj jednohlasně útočí německá média. Jedním z magnetů přehlídky měl být mimochodem i projekt českého výtvarníka Martina Zeta. Ten pro něj plánoval shromáždit a zničit tisíce kusů knihy Německo páchá sebevraždu... další tipy
Nový snímek Paula Thomase Andersona s názvem The Master bude mít premiéru 12. října... více Čert vem Ratha, hokej i záhadného tvora, natočeného v blízkosti podmořského ropného vrtu nedaloko Britských ostrovů (on už se o něj král rybářů Jakub Vágner postará)... více Modeselektor + Thom Yorke: This... více Nejmladší generace amerického rapu si svojí cestu razí skrze mixtapy... více Poslechněte si pilotní singl The Full Retard nové desky Cancer for Cure veterána brooklynské rapové scény EL-Pho... více
úvod > archiv > 2009 >  č. 24 > Na okraj Dušiček - divade...

Na okraj Dušiček - divadelní zápisník

Vladimír Mikulka

Jen to, o čem jsem psát nechtěl

Uspořádat v neděli na Dušičky divadelní festival se zdá být odvážné, ne-li dokonce tak trošku rouhavé. Na Zábradlí se však u příležitosti festiválku Ohromné maličkosti sešla docela početná skupina nepietně naladěných diváků, a téměř stejně početná skupina neméně nepietně naladěných účinkujících tak mohla zvesela zahrát své krátké kousky jakoby nic. Nejpříjemnějším překvapením bylo úplně neznámé maďarské divadlo Hólyagcirkusz Társulát se svým surreálným hudebně kabaretním speciálem Koncert Prágának. Nad zbrusu novým objevem jsem se radoval tak dlouho, až mi kolega a festivalový spoluorganizátor Škorpil zlomyslně prozradil, že jsme oba viděli Hólyagcirkusz Társulát loni na festivalu v Těšíně, ba co víc, že jsem se tam coby člen žury (takhle mazlivě říkají ve Slezsku festivalové porotě) nadšeně zasazoval o to, aby Maďaři dostali Zlomenou závoru. Ach jo. Ale o hrozbě počínající senility jsem vlastně vůbec psát nechtěl.

 

Pod muchomůrkami

Zajímavější je, že festival uspořádal časopis Svět a divadlo u příležitosti svých dvacátých narozenin. Je to vlaštovka sice trochu předčasná (první SaD vyšel až v devadesátém), jenže jaro udělá určitě – dvacáté narozeniny bude napřesrok slavit kdekdo a kdeco, máme se na co těšit. Šéforganizátor Maličkostí a šéfredaktor SaDu Karel Král dostal k předčasnému kulatému výročí od Buchet a loutek loutku. Schválně hádejte, které asi pohádkové postavy. Zdála se mi sice trochu otřískaná (jak už to tak u Buchet a loutek bývá), ale přesto docela zachovalá. Jenže o tom jsem také psát nechtěl, to jen tak na okraj.

Ještě kulatějšího výročí se nedávno dočkal Divadelní ústav, jehož byl nový majitel zachovalé loutky před dvaceti lety dočasným revolučním ředitelem. Ústav, jak bývá instituce v divadelních kruzích familiérně titulována, oslavil padesátku v onom podivném říjnovém týdnu, kdy babí léto nečekaně vystřídaly mrazy; setkání ve velkém stanu na ústavním dvorku v Celetné se tak změnilo v akci neplánovaně otužileckou. Prokřehlí teatrologové se zachumlávali do lyžařských bund a shlukovali se pod plynovými muchomůrkami, které za normálních okolností slouží na nedalekém Staromáku k ohřívání turistů, aby je bylo možné ždímat i za studena. Vzdor mrazu se však všichni společně radovali z křtu zbrusu nové knihy, pojednávající o tom, jak se nám tu vlastně Ústav vzal, a od jednoho z bývalých ředitelů při této příležitosti vyslechli roztomilé přání, „aby tu Ústav byl, až my nebudem“. Optimisté se radovali dál, pesimisty to spíš ponouklo k úvahám, jakou podobu na sebe asi zjara vezme tradiční povolební folklor v podobě nápadu, aby byl Ústav zrušen či alespoň odsunut.

 

Pěkně do hloubky a popořádku

Ale původně jsem nechtěl psát ani o oslavách a vyhlídkách Divadelního ústavu. Chtěl jsem vzpomínat na to, jak se onen festivalový dušičkový večer sesedli na Zábradlí na baru za stolem u vína divadelní kritici a vedli divadelní hovory. Jak přišlo na přetřes Národní divadlo a jak jsem při této příležitosti už pokolikáté zahanbeně zjistil, že nedovedu srozumitelně vysvětlit, co mi vlastně leze na nervy na způsobu, jakým se ve Zlaté kapličce většinou, i když ne úplně vždycky, hrává. Znáte to – takové, jako že by se tomu mělo věřit, ale k uvěření to prostě není a není. A jak jsem si svatosvatě slíbil, že si to tentokrát důkladně rozmyslím a v Zápisníku to všechno pěkně do hloubky a popořádku vyložím.

No vida, a jak pěkně se to už zas nepovedlo.

Autor je divadelní kritik.