Jako prehistorické monstrum působí autobiografie britského hudebníka Mikea Oldfielda. Věrna názvu je skutečným zjevením z jiného světa. Bohužel nikoli z toho vznešeného, duchovního, o kterém muzikant tak rád rozpráví. Je spíše raritou, výletem do literárního pravěku, kdy se podobné svazky prodávaly v desetitisícových nákladech, bez ohledu na kvalitu obsahu i provedení.

Na rozdíl od většiny vrstevníků Oldfield (nar. 1953) paměti ještě nevydal. Soudě podle jejich obsahu k tomu ani nyní pádný důvod neměl. S výjimkou nepříliš dramatického vyrovnávání se s rodiči tu čtenář nenarazí na žádný přetlak, který by potřebu napsat knihu zdůvodnil. Zklamán bude především ten, kdo očekává silný příběh. Žádná vyčerpávající­ tisícimílová turné v duchu Iron Maiden, žádné exkurze do technologických inovací v duchu Pink Floyd, (téměř) žádné drogové a sexuální výstřelky a eskapády. Ale ani vrcholy, pády, zákruty; jen jejich opatrné náznaky. A prostinký příběh, který se od kluka s kytarou odvine k hudebníkovu průlomovému – debutovému – albu Tubular Bells, jehož pozvolný a nečekaný úspěch dovedl muže na rozcestí, na kterém se dlouhá léta ne a ne rozhodnout, zda živé vystupování, novináře a rozhovory v lásce má či nemá. K evokaci dobové atmosféry kniha přispívá jen minimálně.

Věř v cokoli, a bude ti pomoženo

Nečekané a pravděpodobně i nechtěné oživení přinášejí hudebníkova zastavení věnovaná duchovnu. Byť možná zkreslená redakčními zásahy a necitlivým překladem (například ženijní jednotky jsou zde „dělnické“ aj.). Bývá-li obvykle s duchovnem spojena pokora, úcta k poznání, zde mezi řádky cítíte jen domýšlivost. Je opět třeba se odstřihnout od paralel s Oldfieldovými vrstevníky a jejich ponorů do východních náboženství, koketování s existencialismem a jinými filosofickými proudy. Žádné holotropní dýchání, jóga, výlety do Indie, spolykané archy LSD nebo pohoršlivé výklady Bible. K Oldfieldovu vývoji (vztahu mladíka k rodičům) přispěly pouze semináře Exegesis. Od té doby svou zkušenost s duchovním světem nerozvíjel nebo o tom nemluví. O to víc text paradoxně obsahuje narážky na to, že autor nepatří do tohoto, ale do jiného, vznešenějšího světa („duchovno není laciná módní new age záležitost“). Stačí zřejmě věřit v cokoli, co není pravděpodobné a snadno popsatelné, a budete víc než ostatní. Podobně je tomu s autorovou hudbou. Ta sice vstřebává mnoho stylů, kompozičně poráží na hlavu kdekoho, ale ani s „jinými“ obaly a „jiným“ zvukem nikdy nedokázala překročit hranice středního proudu. Oldfield má utkvělou potřebu psát další a další písničky, které zopakují úspěch To France a Moonlight Shadow, a neustále se vracet k Tubular Bells.

Moře potvor

Problematický není jen překlad. V úvodu čtenář zakopne o zmínku, že „Oldfield patří k nejúspěšnějším hudebníkům světa“, což prý mimo jiné dokládá vyprodaný koncert v Royal Albert Hall. Pointu – že se tak stalo ještě před vydáním debutu Tubular Bells, kdy v Oldfieldovu tvorbu ještě nikdo nevěřil – autor předmluvy zamlčel a postaral se tak o vskutku ironické entrée. Stejně rozpačitá je grafická a redakční stránka knihy. Nevýrazná obálka, odbytá fotografická příloha (dvoulist s osmi fotografiemi, z nichž jediná je hudebníkova, navíc všechny vzorově rozmazané), ani náznak přílohy faktografické (alespoň diskografie tu být mohla) je kombinace, která již dávno vyšla z módy. Je to celé velká škoda. Oldfield byl pamětníkem mnoha pozoruhodných událostí a jeho život skýtá množství zajímavých paradoxů. Hledat je však v proudu vyprávění, které by uspalo vše od láčkovců po kytovce, je úkol pro otrlé.

Autor je hudební publicista a vydavatel.