Od té doby, co se album Panopticon prorvalo v roce 2004 do americké oficiální hitparády, začala se o Isis zajímat i mainstreamovější média, tudíž také dříve netušené množství hudebních fanoušků. Tak se stalo, že následující In the Absence of Truth vycházela jako netrpělivě očekávaná, a co čert nechtěl, svou kvalitou a relativní přístupností naplnila všechna očekávání. Isis se, například vedle krajanů Neurosis nebo japonské formace Boris, etablovali mezi špičku alternativní metalové scény. A i když se to fanouškům jejich raného, surového zvuku nezamlouvá, stala se z nich „velká“ kapela, inspirující a sebejistá. Najednou je poslouchají davy – jejich nová deska Wavering Radiant sice vyšla, kromě domovského Ipecacu a japonského Daymare, na malém evropském labelu Conspiracy Records, ale počet takzvaných pre-orders šel ještě před vydáním desky do tisíců.

Nejblíže popu

Isis se neustále hudebně vyvíjejí a (pomalu a rozvážně) expandují. Nejsou to nijak překvapivé změny: skupina nepřeskakuje hranice žánru, nešokuje za každou cenu, nehrne se na tenký led. S každým albem, kterých je i s novinkou pět, téměř beze zbytku naplňuje jasně deklarovanou vizi. Nedostatky ani nejasnostmi tyto vize netrpí; frontman Aaron Turner, zdá se, ví přesně, co chce. S novým albem chce být přesnější, a zároveň hlasitější­ a mocnější. Chce víc prostoru pro zpěv, chce víc řvát, když je třeba. Chce pokračovat ve zvuku In the Absence of Truth, ale nechce zůstat na stejném místě. Wavering Radiant „je nahrávka, na které jsou Isis nejblíže popu“, tvrdí Turner. A myslí to vážně.

Navíc, i když se to v roce 1997 nezdálo, Isis byli vždycky ovlivnění arty metalem o sedm let starší formace Tool. Na vokálním projevu by se Turner s Markem Keenanem asi nedohodl, ale jeho sympatie ke kytaristovi a zároveň uměleckému řediteli Tool Adamovi Jonesovi byly vždycky zřejmé. Jistý Jonesův vliv je znát už na In the Absence of Truth a svého času kapely uskutečnily společné turné. Na velkolepém Wavering Radiant Jones přímo spolupracoval. Ruku k dílu přidal také Joe Barresi, producent a kolega skupin Kyuss, Melvins, Queens of the Stone Age nebo právě Tool.

Fungovalo by to stejně?

Při poslechu většiny písní se osoba znalá těchto skutečností neubrání myšlence, jak by Isis zněli v podmínkách, jaké potřebují pro svá mohutná vystoupení Tool. Není jejich muzika přece jen příliš introvertní? Fungovalo by to stejně? Co si můžou dovolit? Wavering Radiant odpovídá jasně a stručně: vítejte do velkého světa. Už skladba 20 Minutes / 40 Years, kterou předvedli na loňském evropském turné (Českou republiku tentokrát minuli), naznačila, že s novým albem přijde nová vlna síly: rozmáchlejší, ale přitom agresivnější sound, zcela nekompromisní a sebevědomé vyznění.

Šestice skladeb (s jedním dvouminutovým, ambientně laděným intermezzem) na ploše padesáti minut je pevně sevřenou, kompozičně perfektní a statnou mozaikou bez slabin. Dynamika jednotlivých skladeb je ohromivá. Od otvíráku Hall of the Dead s dunivou rytmikou a takřka čistým, melodickým vokálem, přes dvousečnou Hand of the Host, která střídá pasáže odkazující s experimentům remixů desky Oceanic a brutální vrcholy, až po strhující závěr v Threshold of Transformation, jež se nebojí elektroniky, kláves ani téměř thrashových riffů.

Skrznaskrz se albu Wavering Radiant nedá nic vytknout. Isis si posunula laťku do takových výšin, že leckterá žánrově spřízněná kapela bude mít problém jen se jí přiblížit, natož ji přeskočit. Samotní Isis ovšem také.

Autor je hudební publicista.