Úryvek z Henkinova eseje, psaného koncem devadesátých let 20. století, ukazuje, jak inspirativně se psychologické zkoumání pojí s vlastní biografií. V Henkinově případě se, kromě dalších asi dvaceti alternujících identit, s vědcem snoubí Juliette, jeho občasná, nicméně nejvýraznější niterná ženská postava. „Řád“ se mění v jakýsi mnohohlasý, někdy takřka davový projekt, jehož těžko představitelná a pro mnohé stěží přijatelná jednoduchost se v prostoduchém jazyce popularizované vědy tu a tam zcela mimoděk stává literaturou. Stačí číst doslovně, udělat ve svém těle místo druhému pohlaví a oslovit svého lva.

Z mého hlediska je řád mnohočetné osobnosti, čili alternativní identity, něco zcela přirozeného, a pro mě tedy běžného. Mezi psychology mám však přítele, který diagnózu disociativní identity nepřijímá a u něhož se mi dlouhý čas zdálo, že má skutečně jen jednu osobnost. Stal se mým prubířským kamenem. Byl jsem přesvědčen, že mnohočetnou osobnost má každý, ale pokaždé, když jsem tohohle člověka potkal, byl to přesně tentýž muž. A já jsem pochopil, že je-li to opravdu stále týž muž, mé pojetí selhává. Až později jsem si jednoho dne dal – v pravém kalifornském stylu – s ním a jeho ženou horkou koupel, přičemž on se změnil v malé děcko, šplouchající se ve vodě a plné údivu, rozkoše a bezstarostnosti. Jeho ústa se otevřela a nemohl jsem neslyšet, jak si brumlá „g-ú­-ú“ a „g-a-a“. Byl dítětem, které se chovalo jako dospělý, přesto však byl dítětem, a tato jeho proměna mně umožnila přijmout moji hypotézu.

A tak se i v běžném životě snažím nezapomínat na skutečnost, že mluvím-li s nějakou ženou, která vypadá jako dospělá, můžu ve skutečnosti mluvit s dítětem, které neví, že je dítětem. Když mluvím s mužem, můžu ve skutečnosti mluvit k jeho vnitřní ženě, anebo mluvím-li k ženě, můžu mluvit k vnitřnímu muži. Můžu mluvit k psovi, ptáku, medvědu nebo – jako se to lidem často děje se mnou – ke lvovi.

Přeložila elsa aids