V kratičké úvaze publikované koncem roku 1992 se Karel Kosík zamýšlí nad vzestupem arogance, který následoval krátce poté, co lidé na okamžik uvěřili, že aroganci bylo v naší zemi jednou provždy klíči odzvoněno.
„Scénu ovládly organizované menšiny, které sebevědomě a s dávkou arogance o sobě prohlašují, že mluví jménem většiny a jednají v jejím zájmu.“ Tato prorocká slova vyřkl v dobách, kdy zmíněná většina, jejímž jménem právě začínala léčba ekonomiky naší země, si s vděčností a dojetím četla na billboardech uklidňující a chlácholivé heslo: „Jsme tady doma.“
Kosík varoval před nestoudností šaušpílerů, kteří se předvádějí a producírují s vědomím, že dobře znají strunu, na kterou je třeba zahrát, aby se veřejnost předvolebně chytila v pravý čas jako ryba na udici. Varoval před arogantností lumpenburžoazie, která hravě vyvrátila krédo Adama Smitha, jenž pevně věřil, že z egoismu jakýchkoliv podnikatelů nemůže nikdy vyrůst nic jiného než blaho celku. Varoval před arogancí superkapitálu, který dělá z vědy, vzdělání, sociálního systému, ale i veškeré přírody a samotných lidí pouhé své příslušenství. Všechno a všechny přeměňuje na poslušné vstupy do neustávajícího procesu svého vlastního růstu a bujení.
V době, kdy psal Kosík své krátké zamyšlení, činila nová vlna polistopadové arogance teprve své první a ještě dosti nesmělé dětské krůčky. Možná by se sám divil, v jak statného a neohroženého jinocha nám ve svých dvaceti letech vykvetla. Lid, který zatím sladce pospával a podřimoval, ukolébán domněnkou, že je tady přece doma, nechápavě zírá na nového bytného.
Z úst nejpovolanějších se dozvídáme, že v době, kdy naším jménem vládli a ekonomiku léčili na slovo vzatí odborníci, se každý z nás obyčejných podnájemníků bytujících v české kotlině beznadějně zadlužil. Ještě naše děti budou splácet dluhy, které jsme si za moudrých vlád finančníků, bankéřů a profesorů ekonomie my sami (tajně, tak aby oni nic nevěděli) nadělali. Uvěřil by Karel Kosík, jak neskutečné převleky na sebe může arogance bez nejmenších zábran a sebemenšího uzardění navlékat?
Ve své stati si klade otázku, co vlastně dělají lidé, když zrovna nevolí anebo nedemonstrují na náměstích. A konstatuje: „Dějiny jsou sled událostí, kdy většina dlouho mlčí, náhle promluví a stejně rychle a neočekávaně se zahalí do mlčení, nebo je na kratší či delší dobu umlčena.“
Zde nabízí arogance své parádní číslo. Navlečena do kostýmu s pestrými nášivkami hlásajícími „občanství“ a „demokracii“ vymýšlí, jak lidi, kteří už si své oddemonstrovali a odvolili, co možná nenápadně dát bokem, stranou, odsunout, prostě umlčet.
Pro jistotu se postupuje souběžně hned na třech frontách. Volání po referendu bylo opět odraženo, a to ještě mnohem profesionálněji než dříve. Strana dobře trénovaných, přímo profesionálních šaušpílerů občanům zajistila, že stačí sebrat a ověřit pouhých čtvrt milionu podpisů, aby byli poslanci ponuknuti zcela nestranně za občany rozhodnout, že referendum opět nebude.
Za arogancí zákonodárců nezůstává pozadu arogance úřadů. Dokořán jí dveře otevřou úpravy, které omezí právo veřejnosti zasahovat do sporných správních řízení, a to především v souvislosti s ekologicky spornými projekty a stavbami. A už je dokonce na ministerstvu životního prostředí do srozumitelného a uhlazeného úředního jazyka přeloženo i samotné slůvko „arogance“. Zní přesně takto: „Návrh opatření k posílení konkurenceschopnosti a rozvoje podnikání v České republice eliminací nadbytečných požadavků environmentální legislativy“.
A konečně zákoník práce umožní po lehkých úpravách rozhojnit široký tok arogance politiků a úředníků o mohutný proud svévole podnikatelské. Stroj přijímání a propouštění pracovníků bude tak hladce promazán, že vůbec nehrozí, že by z něj snad kdy vypadly nějaké daně a pojistné odváděné státu. Smlouvy na dobu určitou budou zřetězeny natolik dovedně, že každý ze zaměstnanců v nich získá jistotu natrvalo přechodné práce. „Pracující chudobou ke všeobecné prosperitě“, mohlo by stát v záhlaví nového zákoníku práce.
Podnájemník, který nemá právo vyslovit se k tomu, co se ho týká, co ho bolí a co se mu nelíbí. Podnájemník, který se nemůže účinně bránit, když mu přímo pod okny hodlají postavit další přivaděč prosperity. Podnájemník, který neví, jak dlouho si ještě v práci vůbec vydělá na zaplacení činže. Takto občansky a demokraticky se procitá z hezkého, leč krátkého snu o tom, že jsme tady byli jaksi doma.
Co by tomu řekl Karel Kosík? Těžko hádat. Jeho esej je krátký a končí pro českého voliče tak trochu záhadnou větou: Běda národu, jehož „elity“ ztrácejí smysl pro slušnost a propadají pokušením arogance!
Autor je sociolog.