Už je to více než rok od chvíle, kdy Barack Obama nastoupil do úřadu amerického prezidenta. Splnil naděje, které s ním byly spojovány?
Velká očekávání vkládaná do Baracka Obamy po jeho nástupu do úřadu byla a jsou také oživením starých nadějí vkládaných do silné Ameriky, která dokáže hýbat světem a řešit jeho problémy. Bez ohledu na její reálný vliv a národní zájmy. Obama sám ale přinesl obrovský pozitivní posun ve vnímání USA ve světě, což dokládá i poslední průzkum Nadace Germana Marshalla o stavu „transatlantického“ veřejného mínění. Z výšin jeho veřejné popularity, přehnaných očekávání a bezesporu i Obamových vlastních dobrých úmyslů logicky vede cesta pouze dolů, do komplikované reality. Podívejme se krátce na tři klíčové a částečně se prolínající oblasti politiky – bezpečnost, lidská práva a Blízký východ – a pokusme se zhodnotit, jak si v nich nová administrativa stojí.
Duch Guantánama
Kdo s nástupem Obamy očekával výrazné změny a nástup zásadně „nové“ americké zahraniční politiky oproti té z druhého funkčního období G. W. Bushe, může být možná zklamán nebo naopak potěšen, že k nim nedošlo. Celkové „resetování“ americké zahraniční politiky se nekonalo prostě proto, že i předtím byla založena na národních zájmech, byť často odlišně interpretovaných a prosazovaných. Americká politika se ale během týdnů změnila už jen tím, jak Obama svými rétoricky brilantními vystoupeními změnil její reflexi ve většině zemí. Během krátké doby se musela přeorientovat z krizového PR managementu na pozitivní „expectations management“ (řízení očekávání).
Co je podstatnější, Obama hned v prvních dnech vyřešil zásadní problém (pro) image USA tím, že odmítl používání (metod) mučení proti skutečným a domnělým teroristům, nařídil uzavřít tajné věznice CIA a přihlásil se k respektování mezinárodního humanitárního práva a zásadám multilaterální spolupráce (což ostatně avizoval i jeho protikandidát senátor McCain). Obamovo deklarativní odmítnutí volby mezi „zajištěním americké bezpečnosti a dodržováním našich ideálů“ je ale navzdory těmto pozitivním krokům ve skutečnosti rozporuplnější, a to nejen kvůli opozici ze strany republikánů vůči některým jeho krokům a posunu v náladách veřejnosti. Bilancování roku nové administrativy se kryje s nesplněným závazkem, že Guantánamo bude uzavřeno do roka po jeho nástupu do úřadu. Podle Kennetha Rotha, výkonného ředitele nevládní organizace Human Rights Watch, je v případě dvou stovek vězňů z Guantánama důležitější „jak“, než „kdy“ dojde k jeho uzavření a kdo bude soudit ty, kteří nakonec budou skutečně obviněni. Stále zvažované vojenské komise, podléhající vojenské hierarchii s omezenými možnostmi obhajoby, nelze označit za nezávislé v té podobě, jak je tomu u federálních civilních soudů, které již obdobné případy řeší. Stejně problematická je stále otevřená možnost, že USA budou nadále bez vznesení obvinění dlouhodobě zadržovat na svém území podezřelé z terorismu jako „válečné zajatce“ konfliktu, jehož konec je v nedohlednu. Duch Guantánama by tak byl bez ohledu na jeho fyzické uzavření stále s námi.
Také další příklady v prvním roce nové administrativy poněkud relativizují veřejný obraz nového prezidenta jako idealistického vizionáře a „Weltverbesserera“. Obamova administrativa nadále nehodlá přistoupit k Otawské úmluvě o zákazu pozemních min, kterou zatím USA nepodepsaly, společně s Ruskem a Čínou. Mluvčí ministerstva zahraničí (State Department) v listopadu 2009 sdělil, že to je v rozporu s „bezpečnostními zájmy Ameriky a jejích spojenců“. Stejná zdráhavost nadále platí pro Římský statut Mezinárodního trestního soudu (ICC), i když USA opustily politiku přímého bojkotu této instituce a práci ICC v konkrétních případech (Súdán, Kongo) podporují.
Bezjaderná utopie
Ve vizionářském projevu v Praze Obama přednesl aplaudujícímu publiku svůj dlouhodobý cíl likvidace jaderných zbraní. Skepticky či realisticky viděno se jedná o utopii, protože sotva některá z jaderných velmocí bude souhlasit s touto pacifistickou vizí při existující drtivé převaze USA v konvenčních zbraních. Na druhé straně Obama v pražském projevu nastínil konkrétní dosažitelné kroky v oblasti jaderného odzbrojování, které by vedly k posílení mezinárodní bezpečnosti. Mimo jiné prohlásil, že USA se připojí ke Smlouvě o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT). Administrativa ale zatím není schopna její ratifikaci přes odpor republikánů v Senátu prosadit a lze velmi pochybovat, že po kongresových volbách v listopadu (midterm elections) bude situace v tomto ohledu lepší. S oslabením vládnoucích demokratů, které lze v menší nebo větší míře očekávat, bude Obama pravděpodobně nucen věnovat ještě více energie domácím otázkám, zvláště ekonomickým a sociálním, jak naznačil i v projevu o stavu Unie, v němž se téměř nezmínil o zahraničních tématech. Snaha získat v Senátu podporu pro další deklarovaný cíl pražského projevu – ratifikaci nové Smlouvy START o omezení strategických jaderných zbraní s Ruskem – může podle analýz vést k ústupkům Obamovy administrativy vůči republikánům. Jedním z nich by mohl být i příslib větších investic do modernizace stávajícího jaderného arzenálu USA, i přes jeho celkovou redukci.
Od Obamy se po jeho zvolení očekávala nová, zásadní iniciativa v blízkovýchodním mírovém procesu. Od počátku bylo zřejmé, že se jedná o velmi obtížnou „misi“, což první rok jen potvrdil. Obama správně zformuloval principiální požadavek „zastavení veškerých (nových) osídlovacích aktivit“ Izraele na okupovaných územích Západního břehu Jordánu. K jeho naplnění, jak známo, nedošlo, naopak byl dodatečně změkčen a relativizován výroky blízkovýchodního vyjednavače George Mitchella. Ten v rozhovoru uvedl, že izraelský závazek k desetiměsíčnímu moratoriu na zahajování nových staveb (mimo východní Jeruzalém) „je nejvýznamnější závazek izraelské vlády“ v této otázce a v podstatě tím, co je potřeba pro znovuzahájení izraelsko-palestinských rozhovorů na vysoké úrovni. Vyvolává to pochybnosti, nakolik budou podobné Obamovy odvážné požadavky v budoucnu brány vážně. Z hlediska deklarovaného proaktivního amerického přístupu se jeví jako selhání, že USA zatím nevyvíjejí zřetelný tlak na Izrael a Egypt, aby uvolnily téměř absolutní blokádu Gazy. Její pokračování je z humanitárního a lidskoprávního pohledu nepřijatelné a podle mnoha (také) politicky kontraproduktivní. Jak v nedávném dopise Obamovi napsala padesátka demokratických kongresmanů, „jedná se o de facto kolektivní trestání civilního obyvatelstva“, které pouze zhoršuje chudobu a závislost na vnější (evropské a americké) humanitární pomoci. Pozice Hamásu je blokádou a „tunelovou ekonomikou“ v Gaze spíše posilována, než oslabována, protože kontroluje omezený proud zboží do oblasti. Obamova administrativa by mohla ukázat v této zásadní otázce větší rozhodnost a využít své strategické vazby na Izrael (a Egypt), aby v humanitárním zájmu a s cílem dosažení dlouhodobé stability v oblasti zmírnil blokádu Gazy. Tento krok je mnohem důležitější než 300 milionů dolarů, které USA slíbily na pomoc budoucí obnově území.
Nesplnitelné cíle?
Káhirský Obamův projev z června minulého roku, adresovaný celému muslimskému světu, byl rétoricky a obsahově působivý. Zatím ale není vidět aktivní americká politika, která by chytřejším a „měkčím“ způsobem než Bushova administrativa dlouhodobě usilovala o podporu reforem v oblasti. Ekonomická a vojenská pomoc Egyptu – klíčové zemi v regionu i z hlediska možností a vlivu americké politiky – nadále není podmiňována konkrétními kroky ke zlepšení situace lidských práv a možností politické opozice podílet se na politickém procesu. Washington dokonce nově souhlasil s tím, že svou rozvojovou pomoc pro tzv. nevládní sektor bude poskytovat pouze vládou oficiálně registrovaným organizacím. Nezbývá než doufat v kritičtější postoj USA během blížících se prezidentských voleb. Dlouhodobá snaha oslabovat radikalismus prostřednictvím postupných reforem a zmírňování politického autoritářství v zemích Blízkého východu by potřebovala viditelnější a aktivnější přístup. Obamův postoj k íránskému jadernému programu je naopak pozitivní svou snahou o aktivní zapojení a přímé jednání, které Bushova administrativa zprvu zcela odmítala a poté vázala na splnění konkrétních podmínek. I když tento „engagement“ (závazek) pravděpodobně vůbec nic konkrétního nepřinese, jasně ukáže, na čí straně vězí problém, a pomůže zvýšit podporu pro účinnější sankce.
Rok je příliš krátká doba na hodnocení toho, jak nová administrativa dokáže plnit své cíle. Měřeno podle velkých vizí Obamových projevů v Praze, Káhiře a Oslu, témeř nebude v lidských silách dostát vyvolaným očekáváním. Obtížné bude nejen pohnout zamrzlými izraelsko-palestinskými jednáními a dosáhnout pozitivního obratu v Afghánistánu, ale také plně dostát vlastním slovům, že účinnou bezpečnostní politiku a obranu amerických zájmů nelze dělat na úkor respektování lidských práv.
Autor se zabývá zahraniční politikou a lidskými právy, působí v Heinrich-Böll-Stiftung v Praze.