Včelařská sezóna vrcholí, med už je pod (včelařovou) střechou a my vám přinášíme včelí exkurz: z pohledu spisovatelů, vizuálních umělců, aktivistů, hudebníků; včelařů. Jak vidno, včely jsou tvárné bytosti a úl nám slouží k projektování podivných fantazií, například jako revolučně utopická metafora: jeho obyvatelé žijí ve státě, kolonii, monarchii, společnosti či organismu (mj. esej Gívana Belá). I ona však má své meze. Slavoj Žižek nabízí jiný pohled na Mao Ce-tunga (recenze čísla), který se prý dopustil teoretického pochybení s tragickým praktickým vyústěním. Do včelařské analogie se raději v tomto případě nepouštějme; možná bude lepší si prozatím adoptovat nějaký ten městský úl anebo založit vlastní, třeba na balkoně. Úl bývá též tradičním modelem architektury (článek Fedora Blaščáka). O tom, kam až může vést projektování vypravěče do postavy, píše v literárním zápisníku Petr A. Bílek – ale co všechny ty projekce do včel? Veškeré včelí umění vypovídá o umělcích, a skoro nic o včelách. I v Kolektivu včelího designu jsou jen lidé (galerie). Jak ale vidí včely nás? Jak se dívají na včelařku, která jejich med uskladnila pěkně v kredenci a nyní se k nim vkrádá s cukrovou vodou? Stará lidová tradice říká, že se včelami by se mělo mluvit nahlas, nu nesetrváváme snad dodnes (rádi) v tomto poněkud magickém vztahu se včelami?